Je tam moc zajímavých prvků, vůbec na drama až revolučních: promluvy mezi postavami se mnohdy jaksi míjejí, někdy ani není poznat, zdali se jedná o dialog, či postava pouze mluví k sobě, čili monolog. K tomu přehršle detailních scénických poznámek, které jsou kvůli vznětlivosti mnoha postav důležité – nicméně i to je diskutabilní, neboť postavy se chovají poměrně jinak, než jak prohlašují (Trofimov a...
Je tam moc zajímavých prvků, vůbec na drama až revolučních: promluvy mezi postavami se mnohdy jaksi míjejí, někdy ani není poznat, zdali se jedná o dialog, či...
Je tam moc zajímavých prvků, vůbec na drama až revolučních: promluvy mezi postavami se mnohdy jaksi míjejí, někdy ani není poznat, zdali se jedná o dialog, či postava pouze mluví k sobě, čili monolog. K tomu přehršle detailních scénických poznámek, které jsou kvůli vznětlivosti mnoha postav důležité – nicméně i to je diskutabilní, neboť postavy se chovají poměrně jinak, než jak prohlašují (Trofimov a jeho odmítání lásky). Netypickou formální stránku završuje mnoho pauz, které v psané formě pochopitelně tolik nevyzní, ale mně minimálně došlo, jak málo bývá v jiných dramatech ticha – a to je škoda!
Všechny postavy působí "jak ze špatný grotesky" – jejich řeči neodpovídají jejich činům, neschopnost jednat a pasivita převyšuje svědomitost a zájem o rodné místo (postava Varjy), dravost demoluje starý, nemoderní svět, jehož tradice a sentimentální stránka se zase rozkládají v povrchnosti a primitivnosti. Pak není vůbec divu, že některé postavy lze charakterizovat pomocí toho, že hrají kulečník (Gajev) či doufají, že na jejich pozemku někdo najde vzácný nerost, aby utržil zisk.
Ukazuje se, jak lidé srostlí se starým řádem (který má bezesporu také své trhliny), nedokáží kvůli své nepřizpůsobivosti konkurovat bezpáteřnosti kapitalismu, třebaže Lopachin jako jeden z mála nepodléhá pohodlí a pasivitě. Ostatní nedokáží vhodně hodnotit svoje sociální postavení, takže je to buď tlačí ekonomickému dnu (Raněvská), nebo se za každou cenu snaží napodobovat své nadřízené a tím ztrácí svou identitu (Duňaša). Vnitřní osamělost a citová prázdnota zaručena.
Ještě se mi líbí, jak je drama prosté vzletných gest a emocí, spíš pracuje s náznakem, s detailem a každodenností, rozhodně se nejedná o prvoplánové události s přeplněným syžetem – a v tom je to kouzlo.
JEPICHODOV: Pro zamilovaného blázna je to mandolína... (Zpívá.) Jen kdyby, ach, jedna žena, lásku svou chtěla mi dát...
JAŠA se přidá.
CHARLOTTA: To je hrůza, jak ty lidi zpívají... fuj! Jak kojoti.
DUŇAŠA (Jašovi): To musí být stejně úžasné, pobýt si v cizině, že?
JAŠA: Ano, ovšem. Nemohu s vámi nesouhlasit. (Zívá, potom si zapálí doutník.)
JEPICHODOV: Pochopitelně. V cizině je už dávno všechno zcela kompletní.
JAŠA: Přirozeně.
(s. 28)
Číst více
Číst více
