Kdo by neznal ikonické filmy o slavném indiánském náčelníkovi Vinnetou a jeho bílém bratru Old Shatterhandovi. Napínavý a velmi čtivý western, boj dobra proti zlu. Odhodlala jsem si přečíst knihy a ano, čekala jsem odlišnosti od filmu, to je jasné, ale že až tak? První kniha je jen část z prvního filmu, tady ješte není konec jak tomu bylo ve filmu, Vinnetou ještě nemá klid, není tu typicky šťastný konec, ještě si na něj počkáme. Kniha obsahuje spousty anglických slov, což mě osobně nevadí, ale nedovedu si představit svoji kupříkladu babičku, anglicky nemluvící, jak hledá při čtení ve slovníku významy jednotlivých slov. Za mě to bylo na knize zajímavé, ale nevím jak pro člověka neznalého angličtiny. Je škoda, že ve filmu nebyl vztah Vinnetoua a Old Shatterhanda tak moc vykreslen jako v knize, ten jejich vztah, to jak Vinnetou svému bílému bratru říká, jak mu věří. Obdivovala jsem, jak si k sobě našli cestu, jak si budovali své bratrství a jak si bezmezně důvěřují. Rozhodně doporučuji tuto knihu přečíst, už jen pro to jejich pouto, není to o tom říct, že cizí člověk je mým bratrem, zasloužit si to, stát se jím ... v těch řádcích prostě to pouto bylo cítit.

Dnešnímu zkušenějšímu čtenáři neuniknou drobné nedostatky jako použitá anglická slovíčka a poněkud sebestředně pseudohrdinský nádech, ale je třeba brát v potaz rok vzniku a tehdejší možnosti Karla Maye. Vinnetoua jsem četl coby asi třináctiletý a hltal jsem každé slovo, hlava živě tvořila scenérie divokého západu a přírodu, jakou ve střední Evropě budete hledat jen těžko. Když to čtu dnes, se čtyřicítkou na krku, kniha brnká na tu správnou nostalgickou strunu a já se při čtení vracím do svého třináctiletého já. Díky knihám od Štorcha, Maye, Vernea a dalších bylo moje dětství mnohem bohatší, než by mohlo být bez nich a já jsem za to vděčný.