Jak jsem zpočátku byla z knihy nadšená, tak ji bohužel opouštím trochu rozpačitá. Nerada bych, aby to vyznělo tak, že kniha je to špatná, protože určitě není, ale faktem je, že k ní mám pár výhrad. Co se mi hodně líbí, je ta autorova práce s jazykem. Po jazykové stránce je to neuvěřitelně krásné čtení. Volba slov a jejich spojování do celků se mi zdály jako krásné pohlazení po duši. Autorovo psaní je poetické a květnaté. Přitom ale v určitých pasážích dokáže být dost naturalistický. Tenhle kontrast se mi hrozně líbí a ráda si to čtu. Zároveň umí Aciman vytvořit takovou hrozně pěknou melancholickou atmosféru, smutnou a lehce bolestínskou, s níž dokážu v nějaké míře splynout. A to si také hrozně moc užívám, což zní asi trochu divně, ale prostě je to tak. Jenže nyní se dostáváme k tomu "ale", kvůli němuž mé hodnocení zůstalo jaksi uprostřed cesty. Hlavní hrdina se utápí ve svých problémech. Rochní se v nich, jako by snad ani nehledal žádné řešení, jak z toho ven - spíš se nimrá ve svých trápeních a lítostivosti. Trochu sám sebe lituje, ale jako by se v tom vyžíval. Do určitého bodu mi ho vlastně bylo líto, soucítila jsem s ním a to jeho naladění duše a mysli jsem dokázala nějak do sebe nasávat. Zároveň chápu, že pro některé čtenáře to nemusí být skousnutelné a podobný typ hrdiny by někdo nemusel snést. V druhé polovině knihy pro ne ovšem nastává určitý bod zlomu. Hrdina se ve svém životě dost plácá a já z něj měla dojem, že vlastně ani neví, co pořádně chce. A jak jsem s ním v první polovině knihy soucítila a bylo mi ho líto, v druhé polovině knihy to začínalo být pro mne jako čtenáře dost ubíjející. Jako by to nikam nevedlo a hrdina stále stagnoval, nikam se neposouval. Působí jako zaseklá gramofonová deska, kde život ustrnul na jednom místě a hrdina je ve svých představách zaseklý na jedné myšlence, že sám se sebou nijak nemůže pohnout. Nevím, možná je chyba někde u mne, možná jsem jen něco nepochopila, něco mi uniklo. Každopádně - samotný autorův styl psaní překrásný, myšlenka různých podob lásky v životě jednoho člověka taky skvělá, ale dějově pro mne s blížícím se koncem trochu stagnující.

Kniha má poetický jazyk. Některé pasáže jsem si četl i nahlas. Autor mi předestřel víc otázek než odpovědí. I tak mě pobavil, rozezvučel ve mně různé pocity a na poslední stránce mě i docela překvapil. Hlavní hrdina je mi ale svým vnímáním světa poněkud nesympatický (uznávám, že to není autorova povinnost:)). Důležitější je pro něj mnohdy myšlenkový svět než realita života. Dokáže se pohroužit do okamžiku, myšlenek, nadšení, pobláznění (jen ve své hlavě), aby po dosažení cíle (přece jen se občas něco poštěstí uskutečnit) ztratil náhle vroucnost k cíli svého obdivu a hledal další možnosti, variace, kde by se mohl skrývat ten opravdový život.