Války lva severu

Války lva severu sú vynikajúcim životopisom Gustava Adolfa, kráľa, ktorý urobil zo Švédska európsku veľmoc a jedného z najväčších hráčov na politickom bojisku. Bol tým typom vládcu, ktorý sa aktívne zapájal do bojov, čo sa mu nakoníec vypomstilo. Cela monografia je písaná veľmi dobrým štýlom, lahko sa číta, až tak, že som mal miestami pocit, že čítal román to sedemnásteho storočia.

Nejdřív jsem si přečetl knihu od pana Kovaříka, týkající se zčásti stejné tématiky (Evropa v plamenech) a pak jsem sáhl po této knize pana Tabary, která jakoby uzavírá trilogii, zabývající se útokem osmanské říše na Evropu. U pana Kovaříka mi velmi vadila nesourodost, kdy doslova splácal dohromady několik válečných konfliktů, které se sice částečně ovlivňovaly, ale jinak spolu přímo nesouvisely. A vadila mně i stručnost a také ignorace oněch "vedlejších" a zdánlivě méně zajímavých věcí, jako je popis výzbroje a organizace armád, problematika logistiky, ale i plánů a jejich realizace. To všechno u pana Taraby je a perfektně podané. V širších souvislostech, s popisem například rozdílu mezi osmanskou armádou a armádou rakouskou, kdy Turci nebyli schopni ničeho jiného než frontálního útoku. Na rozdíl od tehdejších moderních armád ale nedokázali se stáhnout, přejít do obrany, přeskupit se a provést protiútok ani manévrovat během bitvy. Dá se napsat, že osmanská armáda byla poslední armádou pozdního středověku a vojsko Evžena Savojského bylo už skutečně moderní armádou. Turci dopravovali děla dokonce i na hřbetech velbloudů, rakouská polní děla byla schopná se pohybovat na bojišti po boku pěchoty, která byla navíc vyzbrojená křesadlovou puškou s bodákem. Díky tomu měla v boji muže proti muži převahu i nad perfektně individuálně vycvičenými janičáry. Vlastně v této době se vyvinula ona lineární taktika, která díky nepřetržité palbě prolínajících řad pěchoty dokázala eliminovat tureckou početní výhodu. Takže všechno, co nebylo v díle pana Kovaříka jsem u pana Taraby našel a bohužel, panu Kovaříkovi u "jeho" knihy ten rating snížím. Princ Evžen byl podle všeho skutečně nejlepším vojevůdcem rakouské monarchie za celou dobu její existence. Kombinací vlastností byl asi ideálním prototypem válečného vůdce, který přesně dokázal skloubit strategické myšlení s uplatněním soudobých taktických možností a dovedností. Nebyl ale naštěstí psychopat a pobavilo mě, jak za žádných okolností sám sebe neošidil. Mám na mysli ty ztracené hlavní turecké válečné pokladny z velkovezírových stanů...