V rozkvětu

Tohle celé je film, fantastický film, a já některé scény prostě vystřihnu! Kristina Haidingerová se mi dostala do paměti díky sestavování povídek do svazku Bizzaropolis. Musím však krutě přiznat, že jsem od paní spisovatelky ještě nic nečetl. Sice mám od ní doma, dokonce i podepsanou, knihu Děti Raumy, ale ještě nebyl ten správný čas se do ní pustit. V rozkvětu jsem si pořídil hlavně proto, že to slibovalo dobré bizzáro . . . a je to malé. Vlastně je to taková trochu delší povídka. Tak že nehrozilo, že kdyby se mi to nelíbilo, že bych to nedočetl. Avšak opak byl pravdou, byl jsem naštvaný, že už to končí. Malá ochutnávka: Tohle je ráj! Řekl Emanuel tiše. Na nic nečekej a ponoř se. Voda léčí. . . . Nežijou tam odporný, nadržený rybí bestie? Pochybovala Soňa hlasem už ale zjihlým dojetím. Jsou tam rostliny a tvorové, který se tě ani nedotknou. Právě oni sytí vodu všelékem. Přesvědč se sama! V rozkvětu mě velmi bavilo. Nenudil jsem se ani chvilku. Příběh dívky, která se propadne "za papír" a prožívá kruté útoky rostlin a zvířat. Nemusím snad dodávat, že se převážně jedná o sexuální útoky. Bizzárko jedna báseň. Kloubí se tu děs i krása v jednom. To střídání okolností vás nutí být neustále ve střehu a fandit hlavní hrdince, aby se z toho dostala. Ve světě, kde cítíte jen bolest nebo rozkoš není žádná sranda žít. Je to něco jako cukr a bič. Jenže, když hrozí, že budete čekat na bič, zatím, co si užíváte rozkoš . . . to je bizzaro. Tak že jo, tohle bylo dobré a kdo má rád tento styl příběhů, ten ať si knížečku pořídí. Doporučuji! Citát: Tvor jí připadal děsivý svojí obludnou velikostí, ale zároveň překrásný.

Další zrnko temnoty - tentokrát podané v surrealistickém fantasy hororovém hávu. Pestrobarevný, nevšední a místy až nechutný příběh nás prostřednictvím brány, která se ukrývá v knize stereogramů, zavede do úžasného světa fantazie Tvůrce, jenž na první pohled může působit jako ráj, ale jen do chvíle než se hlavní hrdinka stane obětí mnohonásobného znásilnění jak rostlinstvem, tak hmyzem. Musím přiznat, že chvílemi mi při čtení bylo úzko, až na zvracení, z věru šokujících a odporných Soniných zážitků. Také představa, že se nemůžu dostat z jakéhokoliv místa pryč, je pro mě dost děsivá.

Žánrově dost těžko zařaditelná novela Kristiny Haidingerové začíná jako příběh o ošklivém káčátku, aby se vzápětí zvrhla do eroticko fatnastického hororu s překrásnou lyrickou atmosférou plnou nadržených kytek a úchylných hmyzáků. Autorčina novelka mi svým vyzněním velice připomínala obdobnou novelu - Trávu od Anyi Martin, kterou jako svou prvotinu vydalo nakladatelství Meduza. Příběh se rozbíhá velice pozvolna, ale jakmile na scénu přijde kniha stereogramů, začnou se dít věci! Moc mě to bavilo a dovedla bych si toto téma představit rozepsané i v románové podobě.