V závěru Violetí ságy se K.H. tak trochu utrhla ze řetězu a zasypala mě mraky postav a s nimi velkým množstvím vedlejších linek příběhu. Nakonec ale vše do sebe vcelku slušně zapadne a několikasetleté "prokletí" rodiny Segethů dojde uspokojivého finále. Sága bavila a celkovým pojetím mě připomněla mnou a synem milovaný Kulhánkovic Noční klub byť s menší dávkou vtipu a kolísající dynamikou vyprávění. Mimochodem, bichle je bohatě proložena původními kresbami paní autorky. Bod navíc za to.

„Stál před ní odporný a zároveň dokonalý pekelný pokušitel a Bůh zůstával němý.“ Tak se nám Violetí sága uzavřela aneb z Finska do Česka a zase zpátky. V hezky pojatém omnibusu, plném hezkých ilustrací (některé jsou opravdu nádherné) a prakticky ukázkové procházce krvesajským žánrem. Kde první kniha pracuje s takřka klasickými historickými prvky žánru a je až aristokraticky nasáklá prachem, šuměním moře a prostým i okázalým oblečením, druhé se přesouvá do akčnější a drsnější současné polohy aby se v poslední části rozběhla do apokalyptické budoucnosti plné úskalí, nebezpečí a spletitých osudů. Zatímco v prvních dvou knihách atmosféra houstne, v poslední lehce ustupuje spíše charakterovým osudům a propracovanějším postavám. Violeti v sobě kombinují (leč bez epigonství, opisování a vykrádání) prakticky celou historii žánru. Oplývají však i osobitým a originálním (např. geneze Violetů je poměrně originální záležitost) přístupem. Trochu nechápu, jak je u knihy, jejíž první a poslední stránku dělí více než deset let tvůrčího procesu, udržet tak jednolitého ducha, dějovou linii i styl. Čistě subjektivně pocitově, Děti Raumy jsou vrcholem ságy (už pro ty bestie). Očistec je nejen nejhrubší domácí krvesajská kniha, z toho co jsem dosud četl i ta nejlepší. Sice trochu tuším, co bude asi následovat, ale jsem hodně zvědavý na další nevioletí Kristininu knihu.