Očistec

„Kdo jste?“ – „Tvoji noví bozi.“ Kristinin Očistec budí rešpekt už na prvý pohľad. Temer 750 strán, pevná väzba s lacetkou, celostranové čierno-biele ilustrácie a nie jeden, ale dokonca dva (!) prebaly, pričom každý je iný, niečo také som ešte asi nevidel a to som si o sebe myslel, že som v literatúre videl "všetko". Očistec je chytľavý, nadštandardne napísaný (veľko)román s opulentnou češtinou („Značně zbytnělé mužství.“) a s viac než len dobrými dialógmi. Je to svet živý, hektický, normálne zabývaný ľuďmi (alebo čím), hodnoverný, plný dynamicky-kinetickej energie ticho ale pravidelne tepúcej pod povrchom (veľmi pekne a živo opísaný prístav). Kristina Haidingerová kráča rokmi, storočiami, okázalou výpravou. Ak by to raz sfilmovali, bolo by výsledkom čosi medzi Interview s upírom (filmom, kniha je vcelku nudná) a Guillermom del Torom (hocijakým). Určite by som ale pri takejto veľkej knihe uvítal autorkine dodatky, alebo aspoň úvodné alebo záverečné slovo od inej osoby. Myslím si, že mnohí (väčšina?) kvázi renomovaných autorov a autoriek vydávaných najväčšími vydavateľstvami v SR/ČR nepíšu (zďaleka) tak profesionálne, ako Kristina. Je vcelku prekvapivé, že takýto magnus opus stvorila v takom mladom veku a nie po šesťdesiatke. Z mínusov: priznám sa, že ma nijak enormne náruživo nebavili postavy a najmä som z nich mal na začiatku hokej. Inak je to ale fakt pekne napísané, vďaka čomu som sa pri čítaní často spokojne usmieval („V krbu vesele skotačily plameny.“; „Do parapetů zaklopalo mrholení.“; „Noc rozsekal rachot.“).

Tak, mám za sebou i závěrečný díl trilogie a musím přiznat, že jsem to měl stejně jako s Dětmi Raumy. Nevím, čím to je, ale do četby se mi ani tady příliš nechtělo, jenže i v tomto případě mi ta nechuť vydržela pouze do chvíle, kdy jsem přečetl první věty. Od té chvíle už jsem vyhledával každou volnou chvíli (což je v období zahradní otročiny nedostatková komodita), abych se mohl k fialovým neumírajícím vracet. Pokud pro mě byli Ti nepohřbení z větší části hororem a Děti Raumy thrillerem, pak se pro mě Violeti posunuli až do jakési verze postapa a mně to vyhovovalo úplně stejně jako děj obou předchozích knih. Bylo to napínavé, mělo to atmosféru a i tentokrát mi nesmírně vyhovovalo zdejší členění do kapitol a částí. Už potřetí to pro mě byl moc zajímavý a vzhledem k textu paradoxně i příjemný zážitek. A teď už k Očistci jako takovému. Když jsem si knihu na eshopu nakladatelství Golden Dog objednával, bylo to pro mě tak trochu riziko, protože jsem měl v té době přečtenou jen jednu povídku (nebo možná dvě?) Kristiny Haidingerové a dost dobře jsem nevěděl, do čeho jdu. I proto jsem si zároveň s tímto zatím největším Psem objednal i Zrnko V rozkvětu a po jeho přečtení jsem už byl v klidu. Krvesajové sice nejsou mým nejoblíbenějším hororovým subžánrem, ale i pro ně platí výjimky. Kromě Očistce k nim patří i prvních osm svazků Nekroskopa a obě knižní série mají společné to, že tu nepobíhají neodolatelně šarmantní šviháci s dentální anomálií; Kristina Haidingerová i Brian Lumley ve svých knihách každý po svém zpracovali způsob vzniku upírů / vampýrů, nebáli se zacházet do nechutnějších detailů a ve výsledku vytvořili něco, co mě na rozdíl od příběhů mnoha jiných hematofágů opravdu hodně baví. Koupě Očistce byla mým skvělým rozhodnutím, protože jsem dostal kompletní trilogii v jednom svazku, dostal jsem košatý příběh, který mě opravdu velmi bavil, a díky tomu, že si autorka knihu i sama ilustrovala (a to parádně), jsem mohl vidět všechny postavy jejíma očima. Mohl jsem si tak dopřát nejen čtenářský ale i estetický zážitek v jednom. A díky tomu, že Martin Štefko rád dopřeje svým zákazníkům něco navíc, mám tento titul s fialovou i světlou obálkou, což můj zážitek (jakožto sběratele knih) posouvá ještě výše. Jednoznačně doporučuji i čtenářům, kteří nejsou podobně jako já z upířiny zrovna nadšením bez sebe.