Příšerné, hnusné, neuvěřitelné. O to horší, že se nejedná o příběhy z koncentráků (ať už hitlerovských, sovětských, čínských a jiných), ať už se nazývají jakkoli, nejsou to příběhy válečných zvěrstev, ale něco, co se stalo v civilizované zemi. Očividně peklo existuje už tady na zemi. S nebem si nejsem jistá. Každopádně doufám, že všem hnusákům se dostalo minimálně pekla Kulhánkova. Člověk si rád přečte horor, užije si film s Freedym Kruegerem i řežbu s Johnem Wickem, probrodí se krví a vnitřnostmi kotletovských hrdinů a démonických monster či emzáků a je zase dobře, protože ví, že tohle je pro zábavu a odreagování. Autorka má také smysl nejen pro horor, ale i pro humor, jak ostatně prokázala v Kronice rodu Příšeráků. Ale tady pro humor není místo. Spisovatelka dokáže zarýt do mozku i do srdce spár krutosti. Dělá to přitom stylem, který v podstatě suše bez patosu líčí, co stalo, o to syrovější ta novela je. Umí využít kontrast vzpomínek a následných prožitků. Je to silný příběh a skvěle napsaný!

Totální deprese, zmar, zoufalství, smutek a odloučení od všeho lidského. Že to nelze směstnat do jedné knihy a ještě to vyvrhnout na čtenáře? Ale kdeže. Vítejte v pekle, kde jsme všichni Hébert. Těžká kniha, zoufalá, smutná. O to zoufalejší a smutnější, když Vám dojde, že autorka si pro námět ke své knize zvolila příběh, který je založen na základě skutečných událostí. A ten pak zbeletrizovala, aby ho čtenáři nějak předložila. Předklad je to nicméně intenzivní, ale určitě ne jednoduchý. O to složitější je totiž i z toho důvodu, že vypráví příběh dětí, mnohdy i pohledem dětských očí. Ten příběh je hodně krutý a temný a naděje se hledá těžce. Pátou hvězdu jsem přidat právě pro tu absenci naděje nemohl, byť autorka tvrdí, že tam někde je. Já ji popravdě nenašel. Zdrtilo mě to těžce.