V pasti pohlaví

Kniha V pasti pohlaví od Silvie Lauder je silná a důležitá výpověď o postavení žen v české společnosti. Autorka, známá novinářka, se opírá o konkrétní data, rozhovory i vlastní zkušenosti a ukazuje, že rovnost mezi muži a ženami u nás stále není samozřejmostí. Musím říct, že naučné knihy čtu jen občas. Raději mám beletrii, ale tahle kniha na mě vyskočila na bookportu, jen jsem do ní nahlédla a věděla, že ji budu číst celou. Přestože je kniha naučná, stránky letí jedna za druhou. Témata jako nerovné platy, mateřství, sexualizace nebo postavení žen v politice a médiích jsou podaná srozumitelně, ale zároveň bez zbytečného zjednodušování. Otevírá oči každému člověku. Chtělo by, aby si ji přečetl každý. Vzhledem k počtu mužů čtenářů je to opět jen zbožné přání. Já mám doma skvělého muže, nemá problém se postavit k plotně a nebo něco udělat doma, ale jen když mi není úplně akorát. Jinak jezdí z práce pozdě a starost o chod domácnosti a starost o děti je na mě. A myslím, že mu to nepřijde divné. Je to tak postavéné už stovek let. Všude budu knihu doporučovat.

Kulturní, sociologické vzorce jsou téměř nesmazatelné. Zejména pokud jsou vyhovující pro jednu celou polovinu lidstva. Silvie Lauder v knize s nádhernou obálkou a o neuvěřitelném počtu 400 stran shrnula veškerenstvo bezpráví, kterému ženy museli čelit a stále čelí ve všech zemích světa, ve všech dobách existence lidského druhu, a to nejenom v době války, kde žena je válečnou kořistí i zbraní, ale i v míru, nejenom v dospělosti, ale i v dětství, mládí či na prahu konce života, nejenom ve společnosti, ale mnohdy i doma. Vysokou výpovědní hodnotu kniha co do zmapování života žen na tom našem malém českém dvorku. Máme štěstí, nejsme podrobovány kruté praxi obřízky, můžeme vycházet z domu bez mužského doprovodu, nejsme nuceny ke sňatkům, můžeme studovat i pracovat (dokonce v armádě), můžeme užívat občanských i politických práv a domácí násilí (už) u nás není pouhým přestupkem. Potud dobré. Podle mužů dokonce asi ideální. Diskriminace, která provází celou řadu uvedených práv a svobod, už ale jako by nebyla, resp. je v jejich očích "normální". Nechci se rozepisovat o všech nešvarech, a že jich je dost. Snad jen např. známý "harassment" u nás úsměvně překládaný a patřičně tak i zlehčovaný poťouchlým pojmem "harašení". Ženu tak lze legitimně obtěžovat, protože buď o nic nejde, nebo si o to říká svým oblékáním či chováním. Jako by se žena nesměla oblékat dle svého vkusu, aby náhodou nepovzbudila muže k něčemu, oč si přece vlastně říká. Suma sumárum, muž mi z toho všeho vychází jako nevyzrálý, zakomplexovaný a slabý jedinec, který - podle mnohých legitimně - nemůže ovládnout své násilné nebo sexuální sklony v blízkosti ženy nezabalené do koberce a s šátkem na hlavě... Mmch. jen jsem zírala, co misogynů je v naší společnosti, vč. mezi muži, kteří doposud měli můj respekt. Ne, Okamura ani Ladislav Jakl nepřekvapí, ale takoví jako Jan Hus, politolog Alexander Tomský nebo zesnulý předseda senátu Jaroslav Kubera už ano. A zdaleka nejde jen o ně. Sama jsem doposud vystupovala proti pozitivní diskriminaci a volala po rovné soutěži a proti kvótám. Jenže ta nikdy nebyla a není rovná. Díky Lauder jsem si konečně přiznala, že jsem zbabělec. A že je konečně na čase otevřít oči dokořán a věci pojmenovat správnými jmény. Tentokrát sebe. Ano, jsem feministka. P.S.: kvituji, co mužů dle komentářů knihu přečetlo. Někdy ale potřeba "probudit" samotné ženy.