V pasti pohlaví

Kulturní, sociologické vzorce jsou téměř nesmazatelné. Zejména pokud jsou vyhovující pro jednu celou polovinu lidstva. Silvie Lauder v knize s nádhernou obálkou a o neuvěřitelném počtu 400 stran shrnula veškerenstvo bezpráví, kterému ženy museli čelit a stále čelí ve všech zemích světa, ve všech dobách existence lidského druhu, a to nejenom v době války, kde žena je válečnou kořistí i zbraní, ale i v míru, nejenom v dospělosti, ale i v dětství, mládí či na prahu konce života, nejenom ve společnosti, ale mnohdy i doma. Vysokou výpovědní hodnotu kniha co do zmapování života žen na tom našem malém českém dvorku. Máme štěstí, nejsme podrobovány kruté praxi obřízky, můžeme vycházet z domu bez mužského doprovodu, nejsme nuceny ke sňatkům, můžeme studovat i pracovat (dokonce v armádě), můžeme užívat občanských i politických práv a domácí násilí (už) u nás není pouhým přestupkem. Potud dobré. Podle mužů dokonce asi ideální. Diskriminace, která provází celou řadu uvedených práv a svobod, už ale jako by nebyla, resp. je v jejich očích "normální". Nechci se rozepisovat o všech nešvarech, a že jich je dost. Snad jen např. známý "harassment" u nás úsměvně překládaný a patřičně tak i zlehčovaný poťouchlým pojmem "harašení". Ženu tak lze legitimně obtěžovat, protože buď o nic nejde, nebo si o to říká svým oblékáním či chováním. Jako by se žena nesměla oblékat dle svého vkusu, aby náhodou nepovzbudila muže k něčemu, oč si přece vlastně říká. Suma sumárum, muž mi z toho všeho vychází jako nevyzrálý, zakomplexovaný a slabý jedinec, který - podle mnohých legitimně - nemůže ovládnout své násilné nebo sexuální sklony v blízkosti ženy nezabalené do koberce a s šátkem na hlavě... Mmch. jen jsem zírala, co misogynů je v naší společnosti, vč. mezi muži, kteří doposud měli můj respekt. Ne, Okamura ani Ladislav Jakl nepřekvapí, ale takoví jako Jan Hus, politolog Alexander Tomský nebo zesnulý předseda senátu Jaroslav Kubera už ano. A zdaleka nejde jen o ně. Sama jsem doposud vystupovala proti pozitivní diskriminaci a volala po rovné soutěži a proti kvótám. Jenže ta nikdy nebyla a není rovná. Díky Lauder jsem si konečně přiznala, že jsem zbabělec. A že je konečně na čase otevřít oči dokořán a věci pojmenovat správnými jmény. Tentokrát sebe. Ano, jsem feministka. P.S.: kvituji, co mužů dle komentářů knihu přečetlo. Někdy ale potřeba "probudit" samotné ženy.

Kratší verze: Jestli nutně potřebuješ slyšet pohádku či agitku o jakési démonické patriarchální společnosti - Českém Mordoru - pak je to kniha pro tebe. Za jiných okolností bych šáhl po něčem objektivnějším. Ale tak snad se autorka ze své frustrace vypsala… Delší verze: Dlouho jsem se rozhodoval, jestli napsat recenzi k této problematické knize. Důvodů je hned několik – od polarizované doby až po jakousi nechuť kazit časti populace vyhlídky lepší budoucnosti. Poslední dobou mám však pocit, že se s kampaněmi proti čemukoliv „tradičnějšímu“ roztrhl pytel, a tak jsem se nakonec rozhoupal. Knihu jsem si přečetl s cílem seznámit se především s názory protistrany. Přiznávám, že jsem několikrát měl chuť knihu odložit, nevracet se k ní a na celou problematiku se z vysoka vykašlat. Kniha samozřejmě má svoje střípky pravdy (A že jich je!), které člověka chytí za srdce, ale největší překážkou je jakási až chorobná potřeba vidět všechny otázky genderu černobíle a zjednodušeně. S tím je i spojená snaha představit výklad a následné řešení problémů co nejvíce sebevědomím způsobem, aniž by byl dán jakýkoliv prostor pro zdravou polemiku či pochybování o smysluplnosti svých postojů. Tomu je uzpůsoben styl psaní, založený na anglosaském modelu populárně naučné literatury, jenž má být čtivý a má čtenáři rychlým sledem náhledů poskytnout jen tak tak dostačující limit informací. Po celou dobu čtení mě kombinace této „čtivosti“, prezentace autorčina sebevědomí a všudypřítomné naštvanosti prostupující celou knihu iritovala a k autorce jsem si nedokázal vytvořit větší sympatie. Připodobnil bych to takovému tomu klasickému pedantskému stylu paní učitelky, která se snaží za každou cenu vybudovat si autoritu před třídou sebevědomým výkladem, zatímco se v kabinetu hroutí, že ji žáci nemají rádi. Co se týče obsahu, dalo by se rozepsat na mnoho a mnoho stránek o tom jaké kniha má problémy. Jako nepřesvědčující považuji ten fakt, že autorka snad nevynechala ani jedinou stránku lidského života či společnosti, kde by nenašla nějakou společenskou nespravedlnost k ženskému pokolení. Zaměřím se však na aspekt, který je mi nejbližší – historicko-technologický diskurz. Autorka k problematice přistupuje výhradně s optikou měkkých věd, tedy z pohledu socioekonomického a zcela vynechává náhled dalo by se říct „Smilovský“ (Václav Smil), tedy pohled energetický, technologický a ekologický. Důsledkem toho je velice jednostranný pohled. Stav společnosti je popisován jen jako jakýsi vynucený sociální konstrukt, který je od nepaměti ovládaný maskulinní částí společnosti (Mimochodem, bystrý čtenář si však všimne nejen nekonzistencí v knize samotné, ale i rozporů v názorech mezi liberály a progresivisty ohledně toho, jak dlouho patriarchální společnost vlastně trvá). A tady je podle mě jádro problému. Autorka vytváří dojem, že patriarchální společnost je něco esoterického, jaká si smluvená skupina lidí, která brání „dokonalé“ emancipaci. Myslím si, že je to pohled velice omezující. Autorka se v knize nesnaží nastínit širší dějinné souvislosti z hlediska technologického vývoje od „dob chaosu“ po současnost. Bez hlubšího pochopení toho, jak složité bylo vymanit se z pout mnohdy omezující přírody a vytvořit základy dnešní společnosti, nemá smysl analyzovat vývoj emancipace. Namísto toho Autorka jen vychytrale využívá ty historické úseky, které se hodí pro její narativ, a tedy zaslepeně buduje obraz démona patriarchátu kdekoliv to jen jde; A to bez širší polemiky a sebereflexe. Výsledkem je jakýsi chytře maskovaný pamflet, kdy možná nejdůležitější je pochopit pozadí vzniku knihy a motivace autorky proč veškeré problémy připisuje mužskému světu. Objevila se toxicita a nevraživost mezi ženami prosazujícími korporátní feminismus? I za to údajně může patriarchát (Ano, i toto se v knize dočtete).