V pasti pohlaví

Kulturní, sociologické vzorce jsou téměř nesmazatelné. Zejména pokud jsou vyhovující pro jednu celou polovinu lidstva. Silvie Lauder v knize s nádhernou obálkou a o neuvěřitelném počtu 400 stran shrnula veškerenstvo bezpráví, kterému ženy museli čelit a stále čelí ve všech zemích světa, ve všech dobách existence lidského druhu, a to nejenom v době války, kde žena je válečnou kořistí i zbraní, ale i v míru, nejenom v dospělosti, ale i v dětství, mládí či na prahu konce života, nejenom ve společnosti, ale mnohdy i doma. Vysokou výpovědní hodnotu kniha co do zmapování života žen na tom našem malém českém dvorku. Máme štěstí, nejsme podrobovány kruté praxi obřízky, můžeme vycházet z domu bez mužského doprovodu, nejsme nuceny ke sňatkům, můžeme studovat i pracovat (dokonce v armádě), můžeme užívat občanských i politických práv a domácí násilí (už) u nás není pouhým přestupkem. Potud dobré. Podle mužů dokonce asi ideální. Diskriminace, která provází celou řadu uvedených práv a svobod, už ale jako by nebyla, resp. je v jejich očích "normální". Nechci se rozepisovat o všech nešvarech, a že jich je dost. Snad jen např. známý "harassment" u nás úsměvně překládaný a patřičně tak i zlehčovaný poťouchlým pojmem "harašení". Ženu tak lze legitimně obtěžovat, protože buď o nic nejde, nebo si o to říká svým oblékáním či chováním. Jako by se žena nesměla oblékat dle svého vkusu, aby náhodou nepovzbudila muže k něčemu, oč si přece vlastně říká. Suma sumárum, muž mi z toho všeho vychází jako nevyzrálý, zakomplexovaný a slabý jedinec, který - podle mnohých legitimně - nemůže ovládnout své násilné nebo sexuální sklony v blízkosti ženy nezabalené do koberce a s šátkem na hlavě... Mmch. jen jsem zírala, co misogynů je v naší společnosti, vč. mezi muži, kteří doposud měli můj respekt. Ne, Okamura ani Ladislav Jakl nepřekvapí, ale takoví jako Jan Hus, politolog Alexander Tomský nebo zesnulý předseda senátu Jaroslav Kubera už ano. A zdaleka nejde jen o ně. Sama jsem doposud vystupovala proti pozitivní diskriminaci a volala po rovné soutěži a proti kvótám. Jenže ta nikdy nebyla a není rovná. Díky Lauder jsem si konečně přiznala, že jsem zbabělec. A že je konečně na čase otevřít oči dokořán a věci pojmenovat správnými jmény. Tentokrát sebe. Ano, jsem feministka. P.S.: kvituji, co mužů dle komentářů knihu přečetlo. Někdy ale potřeba "probudit" samotné ženy.

Pro mě velmi zásadní kniha, která umně zpracovává informace z knih jiných, propojuje je a dodává jim zcela nový rozměr. Velmi se mi líbilo zabruslení do historie, postava Františky Plamínkové už mě dlouho fascinuje, naopak mě totálně vyděsila kapitola o zneužívání žen (a dětí), tu jsem velmi těžko rozdýchávala. Taky jsem si nejspíš zkazila ideální obraz velkých mužů jako jsou Jan Hus a Emil Zátopek, na straně druhé, pan prezident Masaryk u mě stoupl v ceně. V kapitole o Hnutí Mee Too jsem pocítila snad největší bezmocnost z toho, že jsem žena. Ve výsledku je složité se zavděčit dnešní společnosti, a to i když jste v roli muže feministy, který je právě touto společností považován za slabocha. Jak z toho ven? Chce to snad o trochu více pochopení a empatie, a o něco méně egoismu. Z obou stran. 85%