Už jsem vám to vyprávěl?

„A tak jsem byl smutný s ní.“ Mne v podstate nevadí, že to nie je vyrozprávané chronologicky. Akože hej, chronologicky poňatý životopis „nízkorozpočtovejšie Indiana Jonesa“ by som si asi prečítal radšej. No nedá sa povedať, že by mi to trhalo žily. Skôr mi prekážalo skákanie od jednej nesúvisiacej udalosti k druhej nesúvisiacej udalosti, spomienke, téme. Chvíľu Sam rozpráva o natáčaní filmu, potom o svojom detstve a následne do toho úplne nečakane kydne párenie veľrýb, škoricové koláče a niekoľkodňovú zápchu. Na jednej strane som rád, že zostal sám sebou a na nič sa nehrá, ale je pravdou, že miestami som sa fakt chytal za hlavu a pýtal sa, či to bolo nutné, či kniha vôbec mala editora, alebo Samovi povedali, aby proste „dačo napísal“ a v nezmenenej podobe, v akej im to dodal, mu to vydali. Ďalej ma mrzelo, že na niektoré moje obľúbené filmy (Zaklínač koní) nezostal priestor. Škoda, lebo inak Sam ponúka šťavnaté pikošky zo zákulisia (žralok vystrihnutý z Úplného bezvetria, to by som si pozrel fakt rád). Inak je to veľmi fajn, miestami dokonca super čítanie. Potom ale trochu nudné a inokedy wtf. Takže tomu neviem dať čisté 4*, hoc je mi Sam už X desaťročí veľmi sympatický a síce ma mrzí, že sa nikdy nestal plnohodnotnou hviezdou, hoc k tomu mal pár príležitostí, avšak zároveň z textu jasne vyplýva, že proste o niečo také ani nestál a nikdy to nebola jeho životná priorita. Poteší veľa fotiek (aj farebných). V menšej miere je to i o filmovom zákulisí; o niektorých ľuďoch sa dozviete veci pozitívne (Omar Sy, samozrejme starí kamoši Laura Dern a Jeff Goldblum), o iných smutno výstižné (Robin Williams) a o ďalších negatívnejšieho rázu (absurdný „prepad“ grupy okolo Eddieho Murphyho). Je to báječný chlapík, vinár i koniar, je to dobrý a slušný človek tento Sam Neill, to vám teda poviem. Prekvapilo ma, že veľmi nostalgický a melancholicky zameraný, ale zároveň pragmatický a vyrovnaný s filozofiou, že čo sa má stať, sa stane. Vrátane smrti, ktorej sa ostatne napokon nevyhne nikto z nás. Občas som sa dokonca musel smiať, inokedy mi oči zvlhli dojatím. Ale že by bol naozaj vyšší ako Schwarzenegger? Tomu neverím.

Nesporně zajímavé a čtivé, i když to zoufale postrádá chronologii. Začínáme dětstvím v Irsku a hned jsem si říkala, vida, vždyť jsem herce pro sebe vždycky označovala jako O'Neilla... (jak nemá rád své původní křestní Nigel, tak náhodou Nigel O'Neill vůbec mému uchu nezní špatně!). Ale je to podle všeho Novozélanďan a na ostrovech pak strávíme hodně času (někdy je to ale hodně velký oříšek vůbec zjistit, když se najednou hovoří o městě, které má předobraz v Británii či o britských imperiálních reáliích). A jak šel čas také na mnoha méně či více exotických místech světa, dílem při natáčení, dílem soukromě. A také v nemocnici a s nemocí, což byl důvod pro napsání vlastních pamětí. Vtipné to moc není, občas sarkastické, i trochu vulgární co do výraziva, ale zajímavé a celkem asi upřímné ano.