Už jsem vám to vyprávěl?

Sam Neill alias Alan Grant z Jurského parku využil času, poté co se dozvěděl zdrcující diagnózu o rychle postupující rakovině, a následného léčení k tomu, aby sepsal svoje vzpomínky. Možná i jako terapii, aby se z toho všeho nezbláznil. Když se konečně všechno začalo obracet k lepšímu a on se ocitl v remisi, měl na stole před sebou i svoji knihu. Tak ji vydal. Hned. Aby si to náhodou nerozmyslel. Sam Neill je totiž velice skromný muž, který si na nic nehraje, nepředstírá, že je kdoví jaká superstar, má tendenci k sebeironii a za svůj rytířský titul se tak trochu stydí. O tom, jaký je člověk svědčí tato krátká historka. Vzpomíná v ní na film Výkřik ve tmě, kde si zahrál s Meryl Streepovou: "Film se promítal v Cannes. Vzpomínám si, jak jsme stáli před stovkami fotografů, my dva, a slyšeli klapání tisíců klapek a výkřiky. "Meryl! Meryl! Tady!" "Same! Same! Uhni ze záběru!" Někteří čtenáři vyčítají autorovi, že knížka je poněkud chaotická, taková neučesaná, že přeskakuje z doby do doby, z filmu do filmu, že málo či moc pozornosti věnuje tomu či onomu tématu... atd. atd. Těmto remcalům vzkazuji jen jediné: bodejť by taková ta kniha nebyla, když Sam Neill při jejím psaní nevěděl, kolik času mu ještě zbývá, a tak chtěl ze sebe všechno ještě dostat. Mně se kniha líbila. Moc! Je bezprostřední, autentická a upřímná. A také trochu sebeironická. Jejímu autorovi přeji, aby ta remise trvala ještě hodně, hodně let! P. S. Ještě mi dovolte jednu historku z knihy. Je o natáčení ve Vatikánu. "Vrcholným okamžikem však bylo noční natáčení, při němž mě několik hodin nepotřebovali. Prošel jsem několika chodbami a našel Sixtinskou kapli. Hlídal ji jediný švýcarský strážce. Byl rád, že někoho vidí, a pozval mě dovnitř. Měl jsem celý prostor pro sebe. Několik hodin jsem ležel na podlaze, díval se do stropu a komunikoval s Michelangelem a nebesy."

Nesporně zajímavé a čtivé, i když to zoufale postrádá chronologii. Začínáme dětstvím v Irsku a hned jsem si říkala, vida, vždyť jsem herce pro sebe vždycky označovala jako O'Neilla... (jak nemá rád své původní křestní Nigel, tak náhodou Nigel O'Neill vůbec mému uchu nezní špatně!). Ale je to podle všeho Novozélanďan a na ostrovech pak strávíme hodně času (někdy je to ale hodně velký oříšek vůbec zjistit, když se najednou hovoří o městě, které má předobraz v Británii či o britských imperiálních reáliích). A jak šel čas také na mnoha méně či více exotických místech světa, dílem při natáčení, dílem soukromě. A také v nemocnici a s nemocí, což byl důvod pro napsání vlastních pamětí. Vtipné to moc není, občas sarkastické, i trochu vulgární co do výraziva, ale zajímavé a celkem asi upřímné ano.