Utrpení Páně podle Jana

Knihu jsem začala číst před Velikonocemi, kdy se v kostelích čtou Pašije sv. Jana. Tato publikace osvětluje řadu míst tak, že vysvětluje její židovské kořeny, ze kterých křesťanství vzešlo. Bylo několik míst která mě oslovila. Např. pro naše povzbuzení píše autor, že Jan jako jediný z evangelistů popisuje skloněnou hlavu po Ježíšově smrti. Uvažuje, že „apoštol Jan nám dává vícero způsoby najevo, že na kříži umírá vtělené Slovo a není tedy vyloučeno, že nakloněnÍ hlavy by mohlo být symbolem naklonění sluchu vtěleného Slova k našim prosbám a modlitbám." Kdykoliv pohlédnu na kříž, tak si to nějak víc uvědomuji, že na něm Otec z lásky k nám dává Syna a ten nejen nás učil, jak žít a trpět. Ale i naslouchá našim prosbám, nářkům, bolestem, které poznal- jako člověk- v nejvyšší míře. Toto lidství přijal z lásky k nám a pro nás, jak o tom zpíváme o Vánocích: "Nám, nám, narodil se" Ale na kříži Ježíš nekončí. - Třetího dne se ukazuje ženám, apoštolům a dalším, aby nás ujistil, že smrt nemá poslední slovo.

Kniha mě oslovila svou hloubkou, s jakou autor dokázal zpracovat známý biblický text. Už od prvních stránek je patrné, že nejde jen o teologickou analýzu, ale o opravdovou duchovní cestu, která nás vede skrze utrpení až ke světlu vzkříšení. Velmi se mi líbila strukturovanost a členění pro přehlednost, hluboký teologický vhled, ale též historický a jejich propojení pro dnešního čtenáře. Autor nevysvětluje pouze jednotlivé scény janovských pašijí, ale zve nás do živého dialogu s textem. Ukazuje, že Ježíš v Janově evangeliu není pasivní obětí, ale svobodným Darem, který se vydává z lásky k člověku. Třikrát slova „Já jsem“ zde nejsou jen odpovědí na otázku vojáků, ale vyznáním Božské identity a moci, která přemáhá temnotu. Velmi silně na mě zapůsobila pasáž o Ježíšově sebevydání v Getsemanské zahradě. Jeho odvaha, klid a vědomí vlastního poslání jsou pro mě silným poselstvím do osobních zápasů. Myšlenka, že utrpení není jen pasivním snášením kříže, ale může se stát vědomým sebedarováním, je nesmírně osvobozující. Kapitola o Petrově zapření byla pro mě bolestně pravdivá. Autor trefně ukazuje, jak snadno člověk ztratí sám sebe, když se nechá ovládnout strachem. Zároveň je v tom ale naděje – i Petrovo selhání je nakonec překonáno milostí. Nejhlubší dojem na mě zanechalo Ježíšovo „Dokonáno jest“. Pospíšil nám připomíná, že nejde jen o poslední slova umírajícího muže, ale o vyvrcholení celého Božího plánu spásy. Je to okamžik, kdy se všechno naplňuje, kdy se temnota hroutí před světlem Boží lásky. Kniha není lehkým čtením – vyžaduje soustředění, čas a ochotu nechat se textem proměnit. Ale právě to je její síla. Nejde o povrchní rozjímání, ale o hluboký ponor do tajemství Kristova utrpení a oslavení. „Tohle všechno je užitečné uchovávat v srdci a odpovídat na to s vděčností i důvěrou v to, že v Kristu může být naše slabost přetavována v sílu.“ (s. 74)