"V první řadě bychom si měli jasně uvědomit, že ne každé ponížení je možno označit jako křesťanskou pokoru. Je-li někdo ponížen, pokořen, ještě to neznamená, že je pokorný. Ponížení uložené zvnějšku neznamená pokoru, protože člověk sražený Boží mocí do prachu dál může setrvávat a také zpravidla setrvává ve své pýše, sebestřednosti, nepřiznání si stavu, do něhož zabředlo jeho vlastní nitro. Jedině dobrovolné sklonění se před pravdou o sobě vykazuje známky postoje pokorného člověka. Pravá pokora vylučuje donucování a také předstírání, někdy se v dané souvislosti hovoří o hrbaté pokoře. Dobrovolnost a pravdivost jsou tedy první podmínky nutné k tomu, abychom mohli hovořit o pokorném člověku." Objektem přemýšlení profesora Pospíšila se tentokrát stalo pouhých šest veršů z listu apoštola Pavla do Filip. A bylo to přemýšlení mimořádně zajímavé. To bylo dáno zejména samotným fragmentem - téma sebezmaření Ježíše jako Božího Syna je v tomto hymnu (který je zřejmě velmi raný, možná Janovský, a Pavel ho do svého listu přejal z ústní tradice) možná nejlépe patrné. A otec Ctirad Václav (jak jsem u něj zvyklý i z jiných knih) ho používá jako jakýsi výchozí bod, odrazový můstek k širším úvahám, které sahají až k postavení křesťana vůči církvi a světu současné doby. Což je skvělé! Ježíšova smrt na kříži je velký paradox, který nevyhnutelně vzbuzuje nedorozumění, pohoršení... Nejen, že bídnou smrtí zahynul ten, který byl jediný bez viny, ale zemřel v potupné bezmoci ten, který je Pánem světa. Klíčem k intepretaci je zde Ježíšovo dobrovolné zmaření sebe, pokoření a sebezapření. (teologové tomu říkají kenoze). A stále živým otazníkem pro křesťany všech dalších dob je způsob, jak tento akt chápat, jak ho integrovat do našich životů. Jakým způsobem napodobovat a následovat Ježíše při něčem tak extrémním a definitivním. Profesor Pospíšil se hodně věnuje tématu pokory jako protipólu pýchy. Položí si (a nám :-) i záludnou otázku: byl Ježíš pokorný nebo nebyl? Z těchto východisek se vlastně pokouší o jakousi redefinici pojmu pokora, kdy musí nejprve tento pojem očistit od předsudků a nesprávných pohledů (není to uťápnutost ani přeslazená přelaskavost). Od správného pojetí pokory pak lze přejít ke správnému pojetí poslušnosti. Od sebezáporu k sebedarování. Brutálně krutá smrt na dřevě kříže se pak konečně může správně vyjevit jako nejdokonalejší akt lásky. "V dějinách křesťanského myšlení bývala pokora často dezinterpretována jako slepá poslušnost vůči lidské instituci církve a státu, což je opět omyl a svým způsobem zneužití evangelia, jakési potměšilé vydírání lidí Kristem, kvůli němuž by si měli nechat naprosto všechno líbit a namluvit. Hledím-li na Ježíšův příběh, nemůžu se ubránit následujícímu hodnocení: pokora rozhodně nemá jenom negativní stránku, která v nás krotí ambice a která je štítem proti sebezbožšťování ve formě přitroublé pýchy, ale má ještě daleko více pozitivní a aktivní povahu, a to právě v podobě až heroické odvahy, potřebné k tomu, aby se Boží Syn nebál razit si cestu proti proudu, vyznávat a aplikovat naprosto odlišnou mentalitu, než je ta, která ovládá tento svět."

Při četbě jsem si připadala jako na nejlepších autorových přednáškách, které jsem kdy zažila, a byla to skvělá příprava na letošní velikonoce i na jejich dozvuk. Zvláště pasáže o poslušnosti a identitě byly v tuto chvíli velmi aktuální a inspirativní. A kniha se stěhuje do poličky "velmi inspirativní literatura", doporučuji.