Útok titánů 28

Nekonečný kruh lidské nenávisti a jak z toho ven (nebo 100h*ven). Nikdy se nenarodit! Hadžime Isajama si tu hraje na Sofokla a ze Zeka dělá tak trochu Oidipa. Úvahy o nenarození se, sebepoškozování a tragický vztah s rodiči. Nejen to mají Zeke a Oidipus společné. Tedy, Oidipus se neuměl proměnit ve 13metrovou chlupatou bestii, což je trochu škoda.

Nicolo a Sashina rodina zjišťuje, co je Gabi zač (a je to další silný moment), Eren od sebe odhání své přátele (za což jsem ho měl původně v anime chuť přetrhnout - obzvlášť Mikasy mi bylo líto) a nakonec je tu i minulost Zekeho a poodhalení jeho záměrů, které mi nepřijdou až tak nepochopitelné. V příběhu vidíme spoustu mladých postav a dětí, kteří jsou manipulování dospělými na základě dávné minulosti a nedivím se, že někoho v takovém případě napadne myšlenka, že je lepší se vůbec nenarodit. Od Grishy a Diny nebylo zrovna fér, že svůj plán odboje vsadili na malé dítě, které se mělo stát válečníkem a už tím si zasádně zkrátit život. Ač v tuhle chvíli Zeke získal určité mé sympatie a pochopení jeho motivů, stejně mu nějak nemůžu odpustit bombardování Erwinovy jednotky a Connieho vesnici, protože mi přijde, že si to celkem užíval. Každopádně jeho pozadí člověka nutí přemýšlet, že kdyby se zkrátka narodil do lepšího světa, mohl z něj být normální a třeba i celkem sympatický člověk. To samé platí třeba pro Gabi. která už nejspíš začíná chápat, jak je všechno to zabíjení se navzájem zbytečné. A právě proto mi tenhle příběh přijde tak zajímavý - že ty postavy, které tu proti sobě stojí, nejsou vůbec černobílé, prostě byli vhození do nějaké situace, se kterou se musí vypořádat a každý si myslí, že tu zachraňuje svět, i když ve výsledku to přináší jen další a další mrtvé.