Ústava a právo Evropské unie

Díl druhý. Zábavná je kapitola poslední. V ní autor tvrdí rozebrat ústavní rozbor korupce v EU. Proč? Netuším. Je to ještě méně věcně relevantní než kapitola první. Neobsahuje ani jeden zdroj, zato dost tvrzení bez významu a hlavně bez zdroje. Už konstatování, že evropské orgány většinou obsazují politiky druhé kategorie. Bez významu, bez zdroje. Pak konstatuje, že takovou političkou je von der Leyen, jejíž jméno Zdenička Koupelka, mrzačí. Zajímavé je, že druhořadou političkou je člověk, který vykonává 14 let pozici spolkové ministryně v Německu. To je zajímavý přístup. Prvořadí jsou podle něj spolkoví kancléři a francouzští politici. V takovém případě ale máme prvořadých politiků v Evropě 27. Tím ale evropské orgány asi nezaplníš. Nehledě na to, že francouzský prezident má asi lepší věci na práci – třeba prezidentovat. Babiš je v takovém případě mimochodem politik druhé cenové, Macinka třetí, Okamura čtvrté... Koupelka? V podstatě politický šváb. Budiž mu to přáno. Podle Koudelky je otázkou času než vzniknou korupční skandály. To je možné. Ale je zajímavé, že za takřka 20 let Lisabonu odcitoval jeden banální. Česká republika se za tu dobu jináč snažila. Pak Koupelka prohlašuje, že nezná článek české ústavy spojený s korupcí, protože... proč to kurva píše? Nevím. Nedává to smysl. Jakákoliv racionalita textu tu mizí do neexistence. Tato kniha je ukázkou akademického diletantství a ukazuje na naprostou neschopnost autora. Je to věc stojící mimo akademii a já naprosto nerozumím, proč se Leges ponižuje publikací takové věcně nesmyslné zrůdnosti. Je to plýtvání papíru na člověka, jehož akademický výtlak překonávají po intelektuální úrovni studenti bakalářských oborů a který prostě a jednoduše nepatří na katedru, ale někam na obecní zastupitelstvo v nějakém buranově. Proč tím plýtvám svým časem? Nevím. Asi se nemám rád.

Díl první Ke každému textu člověk přistupuje s předsudky. Ty jsou, v podstatě, dvojího druhu. Na jedné straně stojí klasické osvícenské pojetí předsudků, jako myšlenkových tyranů, kteří brání poznání světa jaký doopravdy je, neboť nám zatemňují pohled. Na straně druhé stojí pojetí Gadamerovo, který je chápe jako nutný druh předvědění. Abychom k něčemu (třeba textu) mohli přistoupit, musíme o něm mít nějaké předběžné soudy, jinak to něco pro nás nebude pojmutelné. Jsa pouhým člověkem, i já k této knize přistupoval s předsudky. Ty první jsem měl o autorovi – a to ne právě slabé, považuji jej totiž za parodii na akademika a je jednou z největších ostud MUNI LAW, že si tuhle obskurní personu vydržuje, je totiž více politikem páté kategorie, než akademickým břídilem - a tím rozhodně neříkám, že to není břídil, aby bylo jasno. Na straně druhé jsem měl jisté před-soudy o tématu knihy, podaří-li se tedy čtenáři z absolutně přihlouplého názvu usoudit, o čem text má vlastně být. Tématu jsem se totiž, jakkoliv okrajově, věnoval. Když říkám okrajově, míním tím "mírně nad standard magisterského studia". A i tak toho o tématu vím víc než Koudelka, zdá se. Nuže... Kniha začíná kapitolou o vztahu mezinárodního a národního práva. A to pro Koudelku není dobře, neb zrovna tomu tématu jsem se věnoval i trochu víc, než nad magisterský standard. Ne že by na tom sešlo, neb Koudelka se mu věnuje hluboko pod tento standard. Jedná se mu o necelou jednu stránku textu o třech kratičkých odstavcích, na které patrně opsal lépe Gerlocha, spíše Zoubka. Na kapitolu v knize nenavazuje v podstatě nic a není pro celek knihy v podstatě nijak relevantní. Autor v ní nicméně prezentuje složité a velice živé akademické téma jako jakousi banalitu, o níž lze cosi apodikticky tvrdit, aniž by k tomu použil byť jeden relevantní zdroj. Takto napsanou kapitol bych nepropustil ani jako seminární práci. Autor ostatně směšuje otázku právního dualismu a konkrétního jeho koncipování v českém právním řádu, tedy otázku teoretickou s otázkou ústavní. Píše-li pak autor, že právní dualismus je v ČR koncipován čl. 10a Ústavy, nemá pravdu. Dualismus je koncipován čl. 10. Na první straně má tedy též první věcnou chybu. Autor by buď musel opustit východisko z MPV, nebo nepsat píčoviny. Autor totiž navíc směšuje zakotvení právního dualismu se zakotvením působnosti unijního práva. Následuje kapitola, kterou jsem jen tak přelétl očima, neb se jedná kvalitou o slabší diplomovou práci magisterského studenta, která analyzuje primární právo EU a to ne právě hlubokomyslně, kapitola třetí je v tomto ohledu podobná. Zajímavá je zase až kapitola čtvrtá. Ta má mnoho pozoruhodných bodů. Hned úvodem autor opět apodikticky tvrdí. To mu jde dobře, to on rád Tentokrát, že ústava stanovuje základní hodnoty, které ji definují jako stát. To není nikterak znechucující tvrzení, z jisté dogmatické pozice je zcela korektní. Ale on ho postuluje a nedokazuje, nenechává se spoutat kompaktní právní teorií, protože by pak nemohl beztrestně plácat. Ústava v prvé řadě nastavuje pravidla. Pravidla umožňují výjimky. To autor pomíjí, místo toho se soustředí na hodnoty, protože ty se mu argumentačně hodí. Následuje popis Koudelkova fetiše - suverenity. To je jeden z nejobtížnějších právních pojmů, který je plná paradoxů a nejistot a o jehož praktickém užitku lze dnes vést rozsáhlé a nepříjemné diskuse. Koudelkovi by mohla hovět třeba konzervativní Bellingova pozice. Ale uznávám, to je na Koudelku příliš náročná literatura. Místo toho raději ocituje z kontextu vytržený ústavní nález. Následuje citace Václaka Klause, čtvrtiřadého ekonoma, nijakého filosofa a mrtvého politika. Jak relevantní zdroj. Pak je tam stránka bez zdrojů, plácající o historii. Dějiny totiž zdrojovat netřeba. Pak plácá něco o Irsku. Protože proč ne. Zajímavé je pak tvrzení, že snad i unijní právo může mít přednost před zákony, ale ne před základními hodnotami a tedy ne před ústavními předpisy. To je zajímavé. Ústavní předpisy tedy obsahují jen základní hodnoty? Vůbec neobsahují pravidla? To je nesmysl, pravidla Ústava zjevně obsahuje. Koudelkova... no argumentace... Koudelkovo plácání tak rozbíjí ústavní pořádek na pravidla, hodnoty a materiální ohnisko… ne to vlastně ne, to Koudelka nepřipouští. Tedy pravidla a hodnoty. Jak je odlišíme? Jak je extrahujeme? Které hodnoty jsou základní? Asi bych to vlastně nechtěl vědět. Koudelkova teorie je nekonzistentní a nesmyslná. Já neříkám, že ústavní pořádek nezakotvuje základní zásady českého státu. Samozřejmě ano. Ale těm nelze přiznávat jakousi metafysickou ontologii vyjmutou z pravidel. A pravidla, jak jsem již psal výše, nejenže umožňují výjimky, ale mohou být též narkotizována ve prospěch jiných, konsensuálně přijatých pravidel, třeba unijních. Následuje kapitola připomínající seminárku rozebírající základní judikaturu ke vztahu českého a evropského práva a komparativní kapitola bez jakékoliv metodologie výběru komparovaných prvků, samozřejmě bez jakýchkoliv relevantních argumentů, nedej bože závěrů.