Úplně jiný příběh než předchozí (a o sto stran delší): je to tentokrát hodně o soukromí inspektora Barbarottiho, méně o samotném zvláštním příběhu sociopata, který všem na očích páchá jakousi soukromou odplatu. Právě ta zásadní soukromá inspektorova linka mne zejména v počátcích hodně otravovala (kniha tak nabyla zbytečně na objemu, spíš než na vtipu a bravurních vyšetřovacích metodách), ale autor budoval napětí postupně a od poloviny už se to parádně rozjelo, a to ani nedošlo na žádný typicky severský akční konec. Spíš na typický Nesserův filozofující závěr. (Nezanedbatelným bonusem byl pěkný malý výlet do Bretaně). Vtipné to bylo zejména tehdy, kdy Gunnar smlouvá s Bohem a podle jeho reakce mu přiděluje plusové či mínusové body na škále existuje-neexistuje. A jeho samorostlý přítel ze školy, akademik, je také číslo: "Mám dojem, že ty máš s psychiatry taky nějaké zkušenosti. (dí B.) - V životě jsem jich potkal hodně. Bohužel byli všichni nevyléčitelní. Stanovoval jsem jim jednu komplexní diagnózu za druhou, ale k čemu to bylo? Nedostal jsem za to od nich ani korunu." A jedna pěkná metafora: Bulvár = "fabrika na výrobu skandálů". "Velké myšlenky bývají lépe vystiženy malými slovy. (Ve většině lidského konání mají eufemismy daleko silnější účinek než hyperboly. Pamatujte si to! Malá semínka!)" - i učitelka švédštiny byla vhodně připomenuta... Pachatel, kterého potkáváme z jeho zápisků hned na první straně, krom toho, že "je vyvolený", má také trefné postřehy: "Zákon nejmenšího odporu má velkou sílu." Ovšem: "Nikdy nevěř spisovatelům." Ale to je právě úplně jiný příběh ;-) Pozn.: Ku konci mne napadalo, kolik že pravidel pátera Knoxe Nesser asi porušil, ale nakonec zřejmě žádné, jen se o ně hodně otřel. Zato se jeho inspektor B. blíží mému nejoblíbenějšímu komisaři v.V. stejně rychle, jako v.V. z knih mizí do antikvariátu (tak se mi snad nebudou plést ;-). Suma sumarum: 90% Dopátrala jsem se, že série s Barbarottim je sice ukončená (2015), ale nám zbývají ještě tři díly, na které se můžeme těšit!

Håkan Nesser je můj nejlepší psychoterapeut. Mému mozku dělá ohromně dobře, a to platí o všech jeho dvanácti knížkách. Právě on mi do hlavy nasadil myšlenku, že se detektivní zápletky dají nenásilně skloubit s humorem, protože k životu sice patří záhady a napětí, ale humor především. Při zúčtování s druhým Gunnarem Barbarottim (a slibuji dát Bohu tři body, nebude-li konečné!) vidím ve sloupci "Má dáti" to, co čekám od standardní detektivky: dobrou a uvěřitelnou zápletku, vraha s jasným motivem, spolupracující vyšetřovatele, překvapivé, ale pochopitelné rozuzlení. Ve sloupci "Dal" je tohle všechno splněno - a navíc vidím bonusy: dialogy, ve kterých si spoluhráči (nejen vyšetřovatelé) nahrávají, Gunnarovy duševní pochody včetně jeho smlouvání s Bohem, popis jeho (Gunnarova, ne božího) milostného života a komunikace s exmanželkou a dětmi, filozofování – a ve všem VTIP A NADHLED, s očividným důsledkem pro mé tělo (zvýšenou hladinou endorfinů). I já připojuji ukázku: "Dobrý Bože, udělej něco, ať se věci trochu pohnou, ať nemusím přecházet v téhle třípokojové kleci sem a tam jako nervózní lední medvědice. Dva body, co ty na to?" Náš Pán si povzdechl a vyslal na kuchyňské okno poryv větru provázený několika kapkami deště. Nevadilo mu, jak chabou obraznou řečí k němu prosebník hovoří, během staletí už vyslechl leccos. Jak bylo řečeno, Barbarotti chodil do školy v sedmdesátých letech, a podle toho vypadá jeho vyjadřování.