Umírat v nitru

Až na pár zbytočných, rádoby freudovských sexuálnych vysvetlení niektorých častí príbehu (autor sa úspešne živil písaním lascívnych príbehov, medzi ľuďmi známymi pod slovom porno), sa mi kniha ako celok páčila. Veľmi pekne a opisne podaný prerod človeka, ktorý sa o schopnosť hrabať sa druhým v hlavách a čítať im myšlienky, nikdy neprosil. Samotný príbeh je chuťovka a forma, akou je podaný, ho radí k vysokému nadpriemeru. Silverbergovi sa podarilo niečo, čo ho navždy zaradilo medzi autorov aspoň jedného majsterštiku. A tým "Umírat v nitru" nepochybne je.

„Sám neschopný dát, nemůže ani přijímat. Jeho duše vytvrzená samotou a neochotou odpouštět se stává nepřístupnou, a tak ho ostatní těžko mohou milovat. Smyčka se zatahuje a on je v ní lapený.“ Hluboce intimní psychologická zpověď sociálně izolovaného člověka, uzavřeného ve své zvláštní, nadlidské mysli. David Selig je telepat, vlastně je to celkem obyčejný chlap, jako každý má své naděje, strachy, neurózy – pravda, těch neuróz má možná o něco víc, a kromě toho má neobyčejnou mysl, mysl umožňující číst myšlenky ostatních lidí. Čtenář se s Davidem setkává v okamžiku, kdy o tuto svou zvláštní schopnost začíná přicházet. Příběh je hluboce psychologický, je to mimořádně niterní zpověď. Autor skrze protagonistu tráví množství času vnitřními úvahami, vnitřními monology, téměř dokonale tak vystihuje patologický neuroticismus protagonisty, všechny ty neustálé pochybnosti, sebenenávist, neustálé obavy, neurózy, úzkosti, deprese, izolace v nitru, neschopnost navazovat funkční vztahy, odlišnost je zde životní trest. Ze zjevných důvodů je příběh spíše melancholický, často deprimující a depresivní, protagonista se utápí v marasmu sebelítosti. Hodně mi to připomnělo jiné podobné prózy, Kafkovu Proměnu, nebo Odepsaného od Osamu Dazaie. Je to podobné, minimálně v té izolaci od společnosti, osamělosti, neschopnosti se napojit. Je to podobné strachem ze života, strachem ze štěstí, přesto je to však jiné. Na rozdíl od Kafky a Dazaie Silverberg příběh naštěstí koncipuje spíš jako pokus o nový začátek, přechod, restart života. Je zde tedy pořád naděje, přestože po většinu času není moc vidět. Komentář možná působí dost depresivně, nicméně román je rozhodně zajímavý. Osobně na mě zapůsobil velmi hluboce, proto hodnotím, jak hodnotím. K protagonistovi jsem pociťoval lítost, nicméně přes všechno negativní, též sympatie. Osud si nikdo z nás nevybírá. Kniha je zařazena v řadě „SF Masterworks“, napsána význačným SF autorem, nicméně určitě lze argumentovat, zda do sci-fi skutečně patří. Jediným sci-fi prvkem je zmíněná telepatie, ta sice hraje příběhově zásadní roli, přesto jde o vedlejší prvek, vedlejší prostředek, jádrem je psychologický román. V rámci zkoumání různých stylů a společenských extrémů to však funguje. Zájemcům lze doporučit. „Žijíce, trápíme se. Umírajíce, chceme žít.“