Umění naslouchat

Erich Fromm a Konrad Lorenz jsou autoři, k nimž se vracívám, v mé mysli stojí vždycky blízko a co soudím o knihách jednoho, obvykle stejně dobře platí i pro druhého. Jsou oba velmi lidští, velmi nadšení pro člověka. Tentokrát jsem byla zvlášť zvědavá, protože samo téma - psychoanalýza - není pro mě nijak zvlášť přitažlivé a asi by mě nenapadlo knihu číst, kdyby to nebyl právě Fromm a s ním jistota, že hranice odborného budou překročeny ve prospěch obecně lidského. Texty jsou přepisem autorových promluv, mají v sobě určitou uvolněnost a snadno se čtou. "Lze analyzovat sebe a vědět všechno po celá léta, ale nebude to mít žádný účinek, jestliže to nepřinese žádné plody a jestliže to nebude doprovázeno změnami ve vlastní životní praxi. Tyto změny mohou být malé, ale jsou to změny; když však někteří levicoví filosofové tvrdí, že člověk se zlepší teprve s revolucí, nikam to nevede (...) protože když přijde revoluce a nikdo se nezmění, revoluce jen zopakuje celou bídu, která zde byla předtím. Revoluce dělají lidé, kteří nemají představu o tom, jaký by mohl být lepší život." "Existuje ještě jiný příklad, který bych rád zmínil. Je to velmi moderní fenomén a velmi obtížná otázka k zodpovězení. Jak dalece je nemocen moderní organizující člověk, odcizený, narcistický, bez vztahů, bez skutečného zájmu o život, zajímající se jen o přístroje, kterého sportovní vůz vzrušuje více než žena? (...) Vyléčit ho by znamenalo především změnit celou jeho osobnost. Kromě toho by měl proti sobě celou společnost, protože celá společnost podporuje jeho neurózu. Je to paradoxní situace, kdy je člověk nemocný v teoretickém smyslu, ale v jiném smyslu nemocný není." Osobně je mi užitečné Frommovo zdůraznění obou vlivů, které na člověka v jeho růstu působí: aktivita subjektu je nezbytná, nejsme uzdravováni a nedocházíme plnosti mechanicky, bez své vůle a bez svého přičinění - což v mých očích staví vážnou (bezpochyby existující, ale objektivně nezměřitelnou) výzvu naší odpovědnosti a zároveň nadějeplně odkazuje zdánlivou všemohoucnost životních okolností do patřičných mezí (opět: aniž bychom byli sobě či druhým schopni stanovit konkrétní polohu této meze). Obojí platí - jsme k Božímu obrazu, cosi v nás volá k životu a k pravdě, a zároveň "Záludné je lidské srdce, víc než co jiné, kdo je pozná?". Vedle toho autor zřetelně vidí a ani náhodou nebagatelizuje, v jak nemocné a znetvořující společnosti jeho klienti žijí. Člověk se nemusí příliš namáhat, chce-li jeho slova aktualizovat a vymyslet několik příkladů všudypřítomných očekávání a požadavků, jimiž zase naše společnost brání plnému rozvoji lidství a křiví je ve svůj prospěch. A není třeba myslet jen na násilí - dnešní doba je především dobou lahodných příchutí a působivého make-upu. Obě úvahy vedou k závěru, že zápas o pravdivý náhled je tím nejdůležitějším úkolem, s nímž člověk do svého života vstupuje. "Možná je pro porozumění psychoanalýze daleko užitečnější číst Balzaca než psychologickou literaturu. Četba Balzaca cvičí porozumění člověku více než všechny analytické síly na světě, protože Balzac byl velký umělec, který dokázal psát kazuistiky, ovšem velmi úplné a velmi bohaté, s velkým vhledem i do nevědomé motivace člověka a se vztahem k sociální situaci. (...) Pokud se někdo skutečně zajímá o člověka a jeho nevědomí, ať nečte učebnice, ať čte Balzaca, ať čte Dostojevského, Kafku. Zde se o člověku něco dozvíte, mnohem více než z psychoanalytické literatury (včetně mých vlastních knih). Zde naleznete bohatství hlubokého vhledu, a to by měla a mohla dokázat psychoanalýza ve vztahu k jednotlivcům."