První díl duologie Divý les s názvem Vlku zaslíbená mě okouzlil. Zajímavě převyprávěná verze Červená Karkulka s Kráskou a zvířetem v jednom, odehrávající se v netradičním prostředí temného nakaženého lesa byla úžasná. Na druhý díl jsem se tedy velmi těšila, protože jsme se tentokrát s Redinou sestrou Nei měli podívat na druhou temnou stranu příběhu. Možná jsem neměla mít od příběhu tak velká očekávání, protože ta se rozhodně nenaplnila.   Přiznám se, že Nei mě jako postava v prvním díle nezaujala, ale v Trůnu předurčené se její charakter dočkal pochopitelné změny a dosti jsem si ji i její předurčený osud a zajímavě pojatý charakter oblíbila. Stejně tak se mi líbila i postava krále Solmira, u kterého se ukázalo, že jeho pohnutky jsou jiné, než se v první díle mohlo zdát. Postavám tedy nemám co vytknout.   Děj byl dle mého názory mnohdy táhlý a putování Říší stínů nebylo tak záživné, jako poznávání Divého lesa v prvním díle. Chápu, že hrdinové musí dojít ke svému cíli a projít zkouškami, ale opravdu to muselo trvat tak dlouho? Muselo to být tak repetitivní? Spíše se mi více líbily kapitoly jiných postav než té hlavní, protože ty alespoň měly lepší spád.   Přes první půlku knihy jsem se velmi těžce dostávala. Druhá polovina knihy sice již nabrala spád a rychlejší tempo, ovšem samotný konec se mi zdál pak zrychlený a velmi zvláštně pojatý s takovým nějakým happy endem.   Trůnu předurčená by možná zasloužila lehké zkrácení a prohloubení romantické linky mezi Nei a Solmirem, protože ji bylo pomálu, a proto mi konec nepřišel tak procítění jako v případě prvního dílu. Knížka je sice příjemným ukončením příběhu dvou protikladných sester, ale má očekávání bohužel nenaplnila.

Druhý díl jsem četla s odstupem od prvního, takže mi chvíli trvalo si vzpomenout na to, kdo je kdo a co se tam vlastně dosud stalo. Neina linka mě tentokrát zaujala víc než Redina a i když je tam spousta neopravených překlepů (zase jsme se dostali do fáze, kdy šetříme za korektury?) a občasné zmatky, kniha mě docela bavila a občas i mile překvapila i nějakým tím životním moudrem. Kdo z nás je dobrý? A kdo zlý? Co o tom rozhoduje? Naše činy? Kolik toho dokážeme unést? A potřebujeme vůbec duši? I přes jistou předvídatelnost chválím i sympatický konec, a v podstatě "happy end" pro všechny postavy. K této duologii se už asi nevrátím, ale byla pro mě (po šílených knihách Armentroutové) příjemným počtením.