Třetí říše

Skvělý román s horečnatou, téměř snovou atmosférou španělského letoviska na konci léta. Bolaňo opět vrství zdánlivě nepodstatné události a banality aby z nich spletl dusný příběh o obsesích a nevyřčených touhách, o lidskosti ale i o násilí a skrytém barbartví pod vrstvou zdánlivé civilizovanosti. Samotnou hru a její striktní pravidla chápu právě jako jakýsi protipól k těm duševním výkyvům jednotlivých postav, k těm nejednoznačnostem a nedorozuměním v komunikaci, v domýšlení situací, které se nestaly, k nemožnosti přesně propočítat strategii lidského chování, k vytváření domněk, ze kterých splétáme barvité osudy, které jsou ale nahony vzdálené skutečnosti - pomalé vzedmutí násilí z jednoho slova, z jednoho pohledu k rozsvícenému hotelovému oknu. A na druhé straně pohled na mapu s fiktivní bitvou, s virtuální rekonstrukcí minulosti, ve které se přesouvají tankové divize anonymních, v tomto případě virtuálních tanků a vojáků s přesně danými vzorci chování. Bolaňo ukazuje, že taktické a matematicky propočítané principy fungují na abstraktní rovině, ale realita naráží na mnohdy nevyzpytatelný prožitek a jednání konkrétních jednotlivců, konkrétních lidí, kteří se svým jednáním vzpírají předem danému vzorci. V současné době jsme stále více zaplavení nejrůznějšími simulacemi a hrami, které se ale hrají jen jako, ve kterých vlastně o nic nejde, jen o samotné hraní, případně o předem vypočitatelný rating a umístění. Bolaňo jako by říkal: můžete se připravovat jak chcete, ale realita a prožitek je plný náhod a nevyzpytatelných situací, které nelze nikdy předem propočítat, lze jen tušit, předvídat a snít. Nadčasový román a v neposlední řadě opět vynikající překlad Anežky Charvátové. Doporučuji.

Skvělý román s horečnatou, téměř snovou atmosférou španělského letoviska na konci léta. Bolaňo opět vrství zdánlivě nepodstatné události a banality aby z nich spletl dusný příběh o obsesích a nevyřčených touhách, o lidskosti ale i o násilí a skrytém barbartví pod vrstvou zdánlivé civilizovanosti. Samotnou hru a její striktní pravidla chápu právě jako jakýsi protipól k těm duševním výkyvům jednotlivých postav, k těm nejednoznačnostem a nedorozuměním v komunikaci, v domýšlení situací, které se nestaly, k nemožnosti přesně propočítat strategii lidského chování, k vytváření domněk, ze kterých splétáme barvité osudy, které jsou ale nahony vzdálené skutečnosti - pomalé vzedmutí násilí z jednoho slova, z jednoho pohledu k rozsvícenému hotelovému oknu. A na druhé straně pohled na mapu s fiktivní bitvou, s virtuální rekonstrukcí minulosti, ve které se přesouvají tankové divize anonymních, v tomto případě virtuálních tanků a vojáků s přesně danými vzorci chování. Bolaňo ukazuje, že taktické a matematicky propočítané principy fungují na abstraktní rovině, ale realita naráží na mnohdy nevyzpytatelný prožitek a jednání konkrétních jednotlivců, konkrétních lidí, kteří se svým jednáním vzpírají předem danému vzorci. V současné době jsme stále více zaplavení nejrůznějšími simulacemi a hrami, které se ale hrají jen jako, ve kterých vlastně o nic nejde, jen o samotné hraní, případně o předem vypočitatelný rating a umístění. Bolaňo jako by říkal: můžete se připravovat jak chcete, ale realita a prožitek je plný náhod a nevyzpytatelných situací, které nelze nikdy předem propočítat, lze jen tušit, předvídat a snít. Nadčasový román a v neposlední řadě opět vynikající překlad Anežky Charvátové. Doporučuji.

S odstupem času si plně uvědomuju hlavně to, jak intenzívně dokáže autor popsat přímořskou krajinu aniž by to bylo hlavním obsahem knihy (to mi také připomíná předešlý román 2666). Stále se mi vrací podoba bunkru na písečné pláži po setmění. Jakoby mimoděk tu vyvstává pomalu uhasínající atmosféra letoviska po sezóně, s níž kontrastuje napětí kolem hlavního hrdiny - hráče, propadlého do světa vlastních her, který se nebezpečně prolíná se skutečností. Na pozadí ospalé atmosféry graduje osudový souboj hlavního hrdiny, aby nakonec vyšuměl stejně jako moře, když olizuje vlnami písek.