Transgender

Paní Vernerová na konci říká: „Já jsem tuhle knihu chtěla napsat hlavně jako útěchu pro rodiče, kterým se v životě děje to samé, co se dělo mně“. Ačkoli se mě téma osobně nedotýká, i pro mě byl tento rozhovor nesmírně zajímavý, plný informací a inspirace. Přímo bych řekla, že má potenciál otevírat srdce a mysl. Obsahuje nejen pohled matky a sdílení jejího příběhu, ale z velké části i pohled odborníka a vysvětlení souvisejících témat a otázek. Myslím, že by neměla chybět v knihovně nikoho, kdo chce růst – jako člověk, rodič, přítel nebo profesionál. „Pohlaví je to, co máme mezi nohama, gender je to, co máme mezi ušima, a sexuální orientace je to, co máme ve svém srdci. Ani jedno spolu přitom navzájem přímo nesouvisí." "Někteří kolegové říkají, že celá společnost tápe a hledá svou identitu, což se může odrážet i na našich pacientech. Já vnímám současnou civilizaci především jako výrazně narcistní. A belgický psychiatr a psychoterapeut Dirk de Wachter je pro změnu přesvědčený, že základní psychiatrickou diagnózou naší doby je hraniční porucha osobnosti. Ve svém bestselleru Hraniční doba (2023) věnuje každému diagnostickému vodítku zamyšlení, nakolik je obecně typické pro jedince v naší společnosti. A když to ještě zkomplikujeme, tak kromě impulzivity, prázdnoty, ztráty smyslu či nestabilních vztahů charakterizují hraniční poruchu osobnosti právě poruchy identity.“ "Ujišťujte dítě o svých citech. „Miluji tě, ale zároveň se bojím, že nemáš pravdu, že si strašně ublížíš, ale to nijak nemění moje pocity k tobě.“ Cílem není dítě emočně vydírat, ale vysvětlit své chování. „I když třeba brečím, pořád tě miluju. I když to právě teď nechci slyšet, určitě přijde okamžik, kdy si o tom promluvíme.““

Konečně nějaká zcela objektivní kniha o tématu transgenderu. Hodně krát je v ní zmíněno, že se obecně spousta věcí o této problematice neví. A je správné si to přiznat. Je psána i pro úplné laiky, klíčové myšlenky se často opakují, aby to všichni pochopili. Text je dvojbarevný, jedna barva pro Alenu a druhá pro Adama a tím je opravdu přehledný a dobře se čte. Naproti tomu ale nemám ráda text nezarovnaný, tak to mi trochu vadilo. Každá kapitola má ještě své shrnutí. A na konci je spousta zajímavých příloh. Neprobíhá to jako klasický rozhovor, spíše takové nahazování jeden druhému. Adam vysvětluje vše z pozice psychoterapeuta a Alena z pozice matky, která se obtížně smiřovala s tím, že její dcera v 16 letech zjistila, že je kluk. Aktuálně už se nepoužívá transsexualismus ale nesoulad rodu a pohlaví. To mi zní moc hezky. Tento nesoulad vzniká již ve druhém trimestru prenatálního života. Nelze tedy k němu vychovat, když je vrozený. Nejvíce osob podstupuje tranzici sociální, ta je bez zásahu medicíny a měla by vždy být alespoň dva roky odžitá před začátkem jiných forem léčby. Tedy nejprve sociální tranzice, poté blokátory, pak hormony a jako poslední chirurgické zákroky. Pod kudlu ale jde minimum osob. Nejlepší možnost, jak začít řešit rodový nesoulad nebo nejistotu ohledně genderové identity je pomocí psychoterapie (a to případně i pro rodiče). Zde se dají odhalit i různé kontraindikace jako třeba schizofrenie, hraniční porucha osobnosti, porucha intelektu, osobnostní nezralost nebo třeba závislosti či kriminalita. Zajímavé je, že nejčastější nemocí doprovázející rodový nesoulad je porucha autistického spektra. Autoři doufají, že tato kniha bude brzy zastaralá, že věda pokročí a my budeme vědět více. "Pohlaví je to, co máme mezi nohama, gender to, co máme mezi ušima, a sexuální orientace je to, co máme ve svém srdci. Ani jedno spolu nesouvisí."