Návrat do vesmírné lodi Šnek a k jeho posádce obskurního složení, spíše partičce odlišných planetárních druhů, mi neposkytl identický prožitek, jako jeho první část, která byla podstatně nápaditější (když odhlédnu od inspirací Vetřelcem) a obsahově členitější. Paolini přesunul téměř veškerý děj na Šneka a jeho posádku, či kontakty s dřívějšími členy jiných útvarů. Absenci nového tak, zdá se mi, nahradil zvýšenou melodramatičností úvah a činů hlavních postav, až patetičností, zejména Kiry Alvarez, nebo lodního mozku. Ale abych nekřivdila, minimálně symbióza Kiry a Měkkého ostří alias Osévače se dále a zajímavě vyvíjí... Přece mi však nevyhovovalo, že se Paolini uchýlil k dvoubarevnému popisu událostí a chování, který sám o sobě má nést žádoucí morální apel na to, co je správné a co ne, taková pohádka plná správňáků typu Káji Maříka zapadajících do mustru dnešního globalizovaného světa. Je evidentní, že samotná slova označující správné a špatné ani přehnaná expresivita pojmů citového zabarvení nemusí probudit emoce shodného označení ani vyvolat účast. Pokračování objevování tajemné mimozemské civilizace u mě bohužel nevzbudilo míru očekávaného zájmu ani emocí.

Druhá část knihy je o kapku lepší, čtivější, akčnější. Přesto mě bohužel i tato kniha převážně spíše nudila. Pěkné rozuzlení a závěr.