Tichá pošta

Čtyři povídky Jiřího Stránského jsou silnou výpovědí o touze pomoci druhému, morální odpovědnosti, statečnosti i zradě. Zcela pohltí a dojme již úvodní Tichá pošta, v níž v zasněžených Krkonoších na sklonku války děti z různých vesnic pomáhají zraněnému francouzskému letci. Ve dnech, kdy cesty, vesnice i lesy jsou plné německých vojáků, přepraví na saních zraněného Francouze až na frontu. V dokonalém utajení, v imaginární síti ilegální organizace, kterou bezděky vytvořily. V povídce se zmiňuje i soužití Čechů a Němců v Sudetech na sklonku války, neschematicky, nenásilně, lidsky… Povídka Zelenolhotská Venuše se odehrává v současném šumavském pohraničí, kde na tradici pašeráků kdysi navazovali převaděči uprchlíků před komunistickým režimem. V povídce Piknik kamarádi po letech zjistí, že jeden z nich – muklů, byl v padesátých letech v lágru zrádcem. Také do Rozhovoru odehrávajícího se v současnosti pronikají vzpomínky z let strávených v komunistickém vězení. Jiří Stránský píše s nadhledem, ale i silou, která svírá srdce.