Tóny

Měl jsem Jiřího Stránského moc rád jako veřejně působící osobnost. Jak z jeho různých rozhovorů a medailonků, tak i třeba z jeho knihy Komunismus po česku. Líbila se mi vždy jeho ráznost, neúhybnost, ochota pojmenovávat věci pravými jmény... Jako autor beletrie mě ale nikdy nijak zvlášť neokouzloval (pravda, nečetl jsem ho veleznámou Zdivočelou zemi, jen nějaké drobnější prózy) a ani v Tónech jsem nenašel zalíbení. Přišlo mi to takové příliš strojené a nepřirozené (dobře to vystihuje ZuzanaK v komentáři níže). A tak jsem se přes závažnost tématu proposlouchal od začátku do konce bez zvláštního emočního zapojení. A teď, po pár týdnech, bych už ani příliš nedokázal podrobnosti děje odvyprávět. To, nad čím jsem nakonec kdovíproč přemýšlel nejvíc: jaký je to pocit, napsat zjevně autobiografickou postavu a nechat ji ostatními postavami v knihy nepokrytě chválit, skoro až adorovat (třeba že ho vnučka obdivuje víc než kohokoli, že krásně voní a tak). Nemyslím to nijak zle, jen jsem se do takového způsobu psaní zkoušel vžít, no, asi bych se u něčeho takového cítil značně nesvůj...

Počúvala som audioknihu, ale to sa nedalo. Neustále sa navzájom ubezpečovali, že sa milujú. Bolo to otravné. A ešte otravnejšie bolo, ako sú všetci skvelí, čo všetko dosiahli - najlepší z najlepších ..nedopočúvala som..