Thorgal 18 - Sluneční meč

Jednoalbové dobrodružství, které svede dohromady staré známé z minulých dílů. Rovnou přitom přiznávám, že mám pro tuhle sérii slabost, takže mé hodnocení je zákonitě zkreslené. Pročež, co je pro jiného relativní průměr, já stále ještě skáču nadšením. Dějově se každopádně maličko vracíme k událostem Země Qaa. Co se mi hrozně líbilo, že tu nejsou prostoje – Thorgal je zajat a zotročen, obratem se osvobozuje a na útěku se dostává do dalšího zajetí, z něhož opětovně začne hned pracovat na osvobození – každá stránka tak přináší nějaký zvrat a přestože vývoj zápletky v důsledku nepřekvapí, bavil jsem se po celých osmačtyřicet stran, aniž bych měl pocit prázdného či zbytečného místa. Snad jen, že jsem v jedné scéně úplně nepochopil Thorgalovo jednání, když ponechal padouchovi zbraň. Co mě zklamalo, je práce redakce, která v úvodním slově prozradí jeden z ústředních zvratů, pravděpodobně v domnění, že všichni sérii znají. No, pletou se a od této chvíle čtu jejich předmluvy až po dočtení alba.

A je to tady. Moje první Thorgalovo zklamání. Už minule se mi nelíbilo, jak na sílu autoři vyhání titulního hrdinu někam do dálav a i když je změna prostředí vítána, přece jen už je to taková ta středověká fantasy klasika, ne tajuplný sever. Největší zklamání za mne ale bylo, jak se pořád musíme vracet k minulým záležitostem a postavám. Ty tu ožívají bez pádného vysvětlení, tajuplné artefakty si vytahují, kdo ví odkud... Ne, Sluneční meč mi nesedl.