The Secret History

Moc nevím, co si o tomto myslet. Knihu jsem dokončila kvůli Book clubu, jinak bych ji rozhodně odložila. Bylo to už od začátku nudné, tak 150 stran se nic nedělo, a když jsem si začala říkat, že se konečně děje něco zajímavého (až šokujícího), stejně to zase upadlo do zbytečných rozsáhlých popisů. Úplně mi tam chybělo nějaké vysvětlení, proč se do "akce" nechal Richard zatáhnout, chybělo mi jakékoli hlubší vysvětlení, proč se postavy chovají, jak se chovají (nebo mi to možná uniklo mezi řádky, často jsem ztrácela pozornost), nedošlo dle mě k žádnému většímu posunu u nikoho... Ani jedna postava mi po určitém bodě v knize nebyla sympatická, což může být taky důvod, proč se mi to nelíbilo. Nevím, prostě kniha nebyla pro mě a ani bych ji nikomu nedoporučila, bylo to úmorné.

(Kniha přečtena v Aj) Dlouho jsem přemýšlela jestli by těch 5 hvězd mělo padnout… Ale jinak to nejde. Donna Tartt je naprosto nechutně inteligentní, melancholická, všímavá, empatická, podmanivá a zároveň chladná. Jako by celá kniha byla jeden velký oxymoron. Všechny ty reference na literální, filozofická i umělecká díla byly neskutečně dobře využité. Postavy jsou tak živé a dýchají na vás z jedné scény několik názorů na jedno téma najednou. (Na tu větu srovnání Juliana s Etruským bas-reliéfem asi nikdy nezapomenu) Musím číst že asi po straně 300 jsem se trochu zasekla a musela jsem se do čtení nutit. Ty detektivnější části nebyly úplně pro mě a čtení mi pak přišlo zdlouhavé (také jsem to překousávala na můj poměr děsně dlouho - ale vyplatilo se). U tohoto typu knih si vždy podtrhávám části, které mi utkvěly v hlavě. Když jsem pak knihu procházela znovu a koukala se na všechny ty skvěle vizuální věty strašně mě to dojalo. Jedna z těch knih, u kterých budu litovat, že jsem je četla - protože je chci znovu zažít poprvé.