Zpočátku jsem se nemohla do knihy začíst, spousta stran bylo věnováno Paxové církvi a popisu jejího fungování, chvilkami jsem se ztrácela, který kardinál je který :-) (což považuji za svoji roztržitost) a ztratilo to pro mě i tu výpravnost Endymionu. Byla jsem už asi ve třech čtvrtinách knihy a pořád jsem si připadala čtenářsky Simmonsovsky neuspokojená a říkala jsem si, že menší počet stran by to spravil. Ale...asi jako vždycky, když si v půlce řeknu, že to nebude nic moc, konec překvapí. Mě tedy překvapil hodně. Vlastně celé čtení jsem si lámala hlavu, proč kniha dostala název Endymionův vzestup. To jsem pochopila až v závěru, možná v posledních třech kapitolách. Celkově byl tento díl psaný tak, že mě nutil víc přemýšlet, proč to tak autor napsal a jak to myslel. Sdělené duševní pohnutky dokonale dokreslily chování jednotlivých postav a jejich zasazení do celého dlouhého příběhu. Prolínání časových linií podle mě vyprávění ještě umocnilo a myslím, že samotný závěr nechává ještě i trochu prostoru k vlastnímu domyšlení. Není nikdy lehké psát pokračování a udržet přitom vysoce nastavenou laťku, ale myslím, že panu Simmonsovi se to přesto dost povedlo.

Neskutečně užvaněný závěr příběhu. Endymionu by bodlo trochu prostříhat. Stačilo by pouze vyškrtnout Raoulův příběh. Knížka by se smrskla na slabou polovinu a stala by se mnohem dynamičtější a záživnější a nejnesympatičtější postavy prostou zároveň. Snad jen nový překlad potěšil. Hudba koulí je sice pryč, ovšem dojem z finále ságy je stejný jako při čtení první verze.