Pustá duše

Po všech thrillerech a detektivkách, které si (beznadějně) hrály na pravdu, jsem pociťovala čirou radost z Pusté duše. Ta si hraje také, ale jak důvtipně: s žánry (sci-fi? horor? psychologický román? či postmoderní?) a hlavním hrdinou (vědec? bezdomovec a alkoholik? akční hrdina?), který má osobní život a kariéru pevně v rukou, načež přijde o vše naprosto bezezbytku - a jeho situace se ještě několikrát změní, aniž bych já sebeméně tušila, kam se zvrtne. Ó, to mě bavilo, to hraní si se mnou, ta nejistota… Jako by byla v souladu s teorií chaosu, z níž vychází vědecká část knihy (kterou jsem se zájmem četla, aniž bych porozuměla tak 90% :-)). Hlavní hrdina své odpovědi týkající se fungování lidského mozku (a nakonec i světa a vesmíru) našel. Ve mně probudil touhu je hledat, protože mi v hlavě zůstaly spíše obrazy než fakta; tak to má ale po četbě beletrie být, říkám si. Zamýšlím se ke knížce vrátit – a to jsem zatím o mnoha neřekla.

Nejspíš se jedná o pozoruhodnou knihu, byť její "pozoruhodnost" spíše jaksi implicitně tuším, než abych ji dokázal vnímat svými smysly. "Gail jde z toho všeho hlava kolem," říká autor na kterémsi místě – a já musím dodat, že MNĚ z toho šla "hlava kolem" prakticky pořád. Občasné nadšení z četby se pravidelně prolínalo s poměrně častým pocitem neuchopitelnosti, dechberoucí kapitolky se střídaly s pasážemi, kde jsem váhal, jestli jsem opravdu tak natvrdlý, anebo jestli ze mě nedovzdělaného nedouka dělá autor záměrně a s plným vědomím. Nemyslím si, že bych si knihu někdy v budoucnu přečetl ještě jednou (i když nikdy neříkej nikdy) – nicméně těch pět hvězdiček ji dám, protože… (viz začátek komentáře).