The Language of Thorns

Oddechovka z Grishaverse.

Příběhy, které vyprávěla půlnoc Od autorky jsem četla jak sérii Griša, tak sérii Šest vran. I když se mi u Griši líbil jen její první díl, zatímco ty dva jsem musela doslova přetrpět, u série Šest vran jsem milovala oba dva díly! Nechápu, jak se mohla autorce jedna série tak skvěle povést, zatímco tu druhou bych si klidně odpustila. Proto jsem chvíli váhala, jestli si novou knihu od této autorky pořídit. No, přátelé, udělala jsem moc a moc dobře, že jsem si knihu nakonec přečetla. Trnitá řeč je spíše takovou pohádkovou knížkou, která však není pro jen tak ledajaké děti. Je pouze pro ty, kteří se hned tak něčeho nezaleknou. Protože ten, kdo se bojí, nesmí do lesa. A v této knížce se do lesa jisto jistě dostaneme – a to nejednou. Zažijeme tam dobrodružství, o kterých se nám ani nezdálo, ale pozor – okusíme především temnotu, která tam na nás číhá! Příběhy se neobejdou bez obětí, strašidelných nestvůr, které by vyděsili každého z Vás a samozřejmě zrad a velkých zvratů (a těch tu najdeme v každém příběhu opravdu mnoho). Naštěstí je zlo vždy poraženo dobrem a tak se nemusíme bát, že budeme na konci příběhu plakat. Jenže ne vždy končí pohádky šťastně pro všechny. V některých příbězích Trnité řeči se sice najde někdo, kdo má to štěstí, ale jsou zde i tací, kteří takové štěstí nemají a musejí se po něm poohlédnout jinde. Pokud ovšem svůj příběh přežijí. Koneckonců to, že zde o temnotu a zlo nebude nouze, se dočteme i v samotné anotaci. „V temných pohádkách je totiž možné úplně všechno. Za každým rohem číhá zrada, pomsta, obětování, ale i láska…“ Láska si potrpí na květomluvu, pravda však mluví řečí trnitou. Příběhy jsou originálně vymyšlené, takže mi během čtení nikdy nepřišlo, že by byla pohádka z Trnité řeči podobná nějaké jiné z mého dětství. Nejvíce se mi asi líbil hned první příběh – Ayama a Trnitý les. Jistou roli v tom hrál fakt, že jsem si ještě před přečtením udělala takový kvíz, který mi měl říct, jakou postavou bych z této knížky byla. No a hádejte, kým jsem byla – ano, správně, vyšlo mi, že bych byla právě Ayamou. A tak jsem se na tento příběh velmi těšila, protože mě opravdu hodně zajímal. A zklamaná jsem nebyla, opravdu to byl příběh, který se mi v knížce líbil nejvíc. Autorka se soustředí především na temnotu, která hlavní postavy sužuje a připomíná, že i když si vybojovali své vítězství, zůstali jim na duši šrámy, které se jen tak nezahojí. A že vítězství má svoji cenu. Co se týče ilustrací – nemám slov. Jsou báječné, naprosto dokonalé a ta obálka?!! Ach jo! Na tu jsem se nemohla při čtení dosti vynadívat. Každá ilustrace je individuální a každák příběhu naprosto dokonale pasuje. Klobouk dolů, protože ty obrázky jsou opravdu krásné. Nejenže ilustrace doprovázejí příběh na všech jejích stránkách, ale ke konci kapitoly nám přinášejí rovnou dvojstránku pokrytou jedním velkým obrázkem. Co dodat? Jestli máte chuť na pohádky, které jsou psané spíše pro dospělé, než pro malé děti a chcete se trošičku bát (=přichází nám Halloween) a zároveň si chcete přečíst dobrou knížku, u které se nudit nebudete, pak je Trnitá řeč tou pravou volbou. Protože příběhy, které vyprávěla půlnoc opravdu stojí za to! Mimochodem, všimli jste si té malinké náhody – Šest vran a Šest příběhů v Trnité řeči? :)) Šest pohádkově laděných příběhů z temného a podmanivého světa, známého z fantasy sérií Griša a Šest vran. Hodnocení: 9/10 Více zde: https://bookhunter5.wordpress.com/