The Language of Thorns

Příběhy, které vyprávěla půlnoc Od autorky jsem četla jak sérii Griša, tak sérii Šest vran. I když se mi u Griši líbil jen její první díl, zatímco ty dva jsem musela doslova přetrpět, u série Šest vran jsem milovala oba dva díly! Nechápu, jak se mohla autorce jedna série tak skvěle povést, zatímco tu druhou bych si klidně odpustila. Proto jsem chvíli váhala, jestli si novou knihu od této autorky pořídit. No, přátelé, udělala jsem moc a moc dobře, že jsem si knihu nakonec přečetla. Trnitá řeč je spíše takovou pohádkovou knížkou, která však není pro jen tak ledajaké děti. Je pouze pro ty, kteří se hned tak něčeho nezaleknou. Protože ten, kdo se bojí, nesmí do lesa. A v této knížce se do lesa jisto jistě dostaneme – a to nejednou. Zažijeme tam dobrodružství, o kterých se nám ani nezdálo, ale pozor – okusíme především temnotu, která tam na nás číhá! Příběhy se neobejdou bez obětí, strašidelných nestvůr, které by vyděsili každého z Vás a samozřejmě zrad a velkých zvratů (a těch tu najdeme v každém příběhu opravdu mnoho). Naštěstí je zlo vždy poraženo dobrem a tak se nemusíme bát, že budeme na konci příběhu plakat. Jenže ne vždy končí pohádky šťastně pro všechny. V některých příbězích Trnité řeči se sice najde někdo, kdo má to štěstí, ale jsou zde i tací, kteří takové štěstí nemají a musejí se po něm poohlédnout jinde. Pokud ovšem svůj příběh přežijí. Koneckonců to, že zde o temnotu a zlo nebude nouze, se dočteme i v samotné anotaci. „V temných pohádkách je totiž možné úplně všechno. Za každým rohem číhá zrada, pomsta, obětování, ale i láska…“ Láska si potrpí na květomluvu, pravda však mluví řečí trnitou. Příběhy jsou originálně vymyšlené, takže mi během čtení nikdy nepřišlo, že by byla pohádka z Trnité řeči podobná nějaké jiné z mého dětství. Nejvíce se mi asi líbil hned první příběh – Ayama a Trnitý les. Jistou roli v tom hrál fakt, že jsem si ještě před přečtením udělala takový kvíz, který mi měl říct, jakou postavou bych z této knížky byla. No a hádejte, kým jsem byla – ano, správně, vyšlo mi, že bych byla právě Ayamou. A tak jsem se na tento příběh velmi těšila, protože mě opravdu hodně zajímal. A zklamaná jsem nebyla, opravdu to byl příběh, který se mi v knížce líbil nejvíc. Autorka se soustředí především na temnotu, která hlavní postavy sužuje a připomíná, že i když si vybojovali své vítězství, zůstali jim na duši šrámy, které se jen tak nezahojí. A že vítězství má svoji cenu. Co se týče ilustrací – nemám slov. Jsou báječné, naprosto dokonalé a ta obálka?!! Ach jo! Na tu jsem se nemohla při čtení dosti vynadívat. Každá ilustrace je individuální a každák příběhu naprosto dokonale pasuje. Klobouk dolů, protože ty obrázky jsou opravdu krásné. Nejenže ilustrace doprovázejí příběh na všech jejích stránkách, ale ke konci kapitoly nám přinášejí rovnou dvojstránku pokrytou jedním velkým obrázkem. Co dodat? Jestli máte chuť na pohádky, které jsou psané spíše pro dospělé, než pro malé děti a chcete se trošičku bát (=přichází nám Halloween) a zároveň si chcete přečíst dobrou knížku, u které se nudit nebudete, pak je Trnitá řeč tou pravou volbou. Protože příběhy, které vyprávěla půlnoc opravdu stojí za to! Mimochodem, všimli jste si té malinké náhody – Šest vran a Šest příběhů v Trnité řeči? :)) Šest pohádkově laděných příběhů z temného a podmanivého světa, známého z fantasy sérií Griša a Šest vran. Hodnocení: 9/10 Více zde: https://bookhunter5.wordpress.com/

Každá země má svoji historii, kulturu, svoje pověsti a své pohádky. A přesně tak to má i každý knižní svět. Trnitá řeč vypráví šest příběhů, které jsou ve světě Griš velmi dobře známé. Možná, že i my je částečně známe. Ale je to opravdu tak? Z Nové Země to je Ayama a trnitý les, z Ravky tu mám pak rovnou tři příběhy, a to Příliš chytrého lišáka, Čarodějnici z Duvy a Malou Kudličku. Z Kerchu to je Princ vojáček a všechno to zakončuje příběh z Fjerdy Když voda zpívá oheň. Leigh Bardugo je autorka série Griša, kterou jsem si zrovna moc neoblíbila, ale zároveň je také autorkou série Šest vran, kterou jsem si neskutečně zamilovala. Proto jsem ani na chvíli neváhala, když jsem se dozvěděla, že od ní vychází Trnitá řeč. Tuhle povídkovou knihu jsem si musela za každou cenu přečíst. Ještě, než se pustím do obsahu knihy, musím se na chvilku zastavit u obálky. Ta je totiž naprosto úžasná. Už série Šest vran má na dotek opravdu příjemnou obálku a u Trnité řeči je to podobné. Sice je to úplně jiná struktura než u předchozí série, ale neskutečně příjemná a spolu se zlatým písmem a symboly to působí nádherně. Ale opravdový skvost se nalézá až pod přebalem. Vlastně se pod nim skrývá jen černá obálka právě se zlatým raženým, ale vypadá to neskutečně elegantně. Mám sice ráda dnešní obálky knih, ale v téhle jednoduchosti je opravdu neskutečná krása. Navíc díky tomu vypadá kniha i tak nějak staře, a to jí vzhledem k obsahu knihy dodává jisté kouzlo. Nádherný přebal a obálka však není veškeré umělecké ztvárnění v této knize. Každý ze šesti příběhů lemuje jeho vlastní motiv, který se postupně doplňuje a obměňuje a na konci příběhu pak vznikne jeden velký obrázek, který danou pohádku naprosto přesně vystihuje. Sice je na tyto obrázky použito jen omezené množství barev, ale řekla bych, že o to je to ještě mnohem zajímavější. Vlastně to podtrhuje temnější atmosféru knihy. Poté, co jsem si nalistovala první příběh mě docela zarazilo písmo. Oproti většině knih mi přijde docela velké, na čemž samozřejmě není nic špatného. Především pak není černé. Je buď červené nebo zelené, záleží, jakou povídku právě čtete. Barevné písmo skvěle ladí s ilustracemi, ale trochu jsem si bála, že mi z něj budou bolet oči, jako se mi to stalo u některých knih v minulosti. Naštěstí nejsou v tak jasném odstínu, aby to oči dráždilo, takže je to opravdu skvělé doplnění knihy. Jelikož je v knize několik příběhů, dalo by se říct i pohádek nebo legend, tak je příběh psán v er-formě, což je v tomto případě podle mě nejlepší. Pohádky jsou čtivé a jelikož jsou krátké, tak jsou i vyprávěny docela jednoduše, ale za to opravdu výstižně. V momentě, kdy jsem začala číst jsem v příbězích od Leigh Bardugo viděla kousky klasických pohádek i kousky řecké mytologie. Což je jedině pochopitelné, protože autorka, jak sama na konci knihy říká, v této knize napravila to, co jí na původních pohádkách a legendách zrovna dvakrát nesedělo. A já jsem opravdu ráda, že to udělala. Protože ačkoliv základ příběhů pocházel z Jeníčka a Mařenky, Malé mořské víly, Červené Karkulky a mnoha dalších pohádek, tak autorka z toho udělala úplně nové, temnější a dle mého názoru mnohem zajímavější příběhy, které perfektně zapadají do světa Griš. Občas opravdu není potřeba začít originálním nápadem, aby vzniklo něco originálního. Někdy stačí jen opravdu úžasný autor. Samozřejmě, že když je v knize několik příběhů, tak některý vám sedne více a některý méně. Mně osobně třeba zrovna moc nenadchl příběh Princ vojáček, ale ne proto, že by byl špatný, ale tématicky mi moc nesedl. Naopak zbytek jsem si neuvěřitelně užila a moc se mi líbil náhled autorky na klasické pohádky a to, jak z nich vzala to nejlepší a přidala k nim ještě něco lepšího a vznikl tak opravdu nádherný celek. Trnitá řeč je kniha, která může být buď perfektním doplňkem pro autorčiny předchozí série nebo být brána jako samostatná kniha, která vypráví klasické příběhy v novém kabátku. V konečném důsledku je to ale podle mě opravdu jedno, protože příběhy, které Leigh Bardugo vymyslela jsou opravdu nádherné a mají v sobě nádech temna, což je dělá ještě zajímavější. Pokud jste fanoušky Grišy a Šesti vran, tak vám knihu opravdu doporučuji. A pokud jste jen milovníky pohádek a máte rádi nejrůznější předělávky, tak vám knihu taky moc doporučuji. Je opravdu úžasná a byla by podle mě škoda si ji nepřečíst. Vlastně jediný její nedostatek je podle mě to, že kniha obsahuje pouhých šest příběhů. Kdyby jich bylo víc, vůbec bych se nezlobila. Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Albatrosmedia - Fragment.