Jak už samotný podtitul opravdový příběh Rudolfa Vrby napovídá, autor nás seznámí se slovenským židem, který jako jeden z mála uprchl z tábora smrti, aby varoval svět před hrůzami, které se v Osvětimi dějí. Jeho zpráva se dostala až k nejvýznamnějším mužům té doby a ukázala světu nejtemnější tajemství holocaustu. Rudolfa Vrbu v knize poznáme od jeho dětství, přes život během války, čerstvě po válce, až po jeho pokojné stáří. Je to příběh popisný, životopisný, je to literatura faktu, ale psána více jako beletrie. Díky tomu je dostupný pro širší okruh čtenářů. Ač už jsem četla příběhů z Osvětimi dost, nikdy mě ty hrůzy nepřestanou udivovat. Je to nepředstavitelné a neuvěřitelné, čeho všeho byli lidé schopni. V této knize je popis Osvětimi ještě podrobnější, to, jak to v táboře fungovalo, je tu psáno více do podrobností. Moc mě bavila část, když byl Rudolf na útěku, čím si musel projít. Nové informace pro mě byly ohledně Vrbovy zprávy, kam všude se dostala, případně nedostala a co u jednotlivých lidí vyvolala. Zajímavá byla i část po válce, kam se všude dostal a jak působil na ostatní lidi. Jediné, co bych knize vytkla, tak to, že mi v ní chyběly fotografie. Dohledávala jsem si je sama, ale pokud by byly součástí knihy, bylo by to úžasné. Myslím, že je dobře, že takovéto knihy vycházejí, jsou mezi námi poslední pamětníci té doby a je skvělé, že jejich příběhy zůstanou zachovány i pro další generace.

Jméno Rudolf Vrba mi nebylo neznámé, nicméně jsem doposud nečetla žádnou knihu, která by se zabývala jeho životem. Autor mapuje Vrbův život od dětství a mládí, přes pobyt v Osvětimi, útěk, poválečné aktivity až do jeho smrti v březnu 2006. Sama pro sebe jsem si knihu rozdělila na dvě poloviny část před útěkem a část od samotného útěku do konce. První polovina na mě působila trochu kostrbatě. Možná to bylo tím, že autor je novinář a v okamžiku, kdy měl propojit fakta s nějakými pocity či emocemi hlavní postavy, tak to prostě nefungovalo. Vím, že překlad ani korektura textu nejsou jednoduchou záležitostí, leč nějaké nedostatky v tomto ohledu byly a celý text pak na mě působil trochu nekompaktně. Navíc mi bylo líto, že pro zdůraznění jakékoli příšernosti, využil autor zmínku o dětech, mnohdy i několikrát po sobě. Druhá polovina, útěkem počínaje, už pro mě byla stravitelnější i přínosnější. Nejspíš za to může skutečnost, že se autor více zaměřil na práci s různými fakty. Překvapilo mě, že ačkoli Vrba a jeho společník vynesli na světlo první popis všeho, co se v Osvětimi děje, nebyla jejich zprávě přikládána důležitost, kterou si nepochybně zasloužila, výpovědi byly často zpochybňovány a celý proces její distribuce na patřičná místa byl velmi pomalý. Díky této knize vnímám Rudolfa Vrbu jako statečného muže, který výrazně zasáhl do historie a zároveň jako muže, jež se celoživotně potýkal s nejrůznějšími soudy z řad veřejností a zároveň bojoval s přízraky minulosti, které se výrazně podepsaly na jeho osobnosti, ačkoli si to on sám nejspíš nechtěl úplně připustit. Hodnotím 3,5*/5*