The Correspondent

U dosti knih si říkám, že skončily přesně ve chvíli, kdy měly. U některých knih(ale těch není mnoho) si říkám, že měly skončit v půli a dočítám je jen z úcty k autorovi anebo vlastně jen proto, že ty postavy za to nemohou, že mě po nějaké době už tolik nebaví ( ale mnohé třeba ano). A teď k Dopisům od Sybil, tohle byla moje nejočekávanější kniha tohoto roku. Objevila jsem ji už kdysi na goodreads a četla na ni spoustu krásných názorů a doufala v český překlad. Stalo se, já ji otevřela ( trochu se strachem, knihy v dopisech příliš nevyhledávám) a do půli knihy jsem se ztrácela v pisatelích, hledala pojítko mezi dopisy, souvislosti mezi jednotlivými pisateli, ale přesto mě to nutilo číst jeden dopis za druhým a otáčet stránku za stránkou. A pak se najednou "něco" stalo a vše začalo dávat smysl, dopisy se staly smysluplnější a pisatelé osobitější. A já dočetla knihu, příběh jednoho života poskládaný v dopisech, který jsem chtěla číst dál. Ale ani kniha nemůže být nekonečná, stejně jako lidský život. Krásný příběh, dojemný a lidský, bolavý i nadějeplný. Užila jsem si ho moc, tak ho zkuste.

Nejdřív mě kniha moc nebavila, protože jsem se neorientovala kdo komu vlastně píše. Ale pak už jsem se se všemi postavami seznámila a začal se rozvíjet příběh. Myslím, že je to o tom, že život není černobílý a někdy je pěkně těžký. A že i když se někdy zdá, že člověk jedná se zlou vůlí a ve snaze někomu ublížit, tak je potřeba vidět důvody a životní okolnosti, které ho vedly k tomu, že se tak choval. A že ho to později třeba mrzí. Nemyslím si, že Sybil z toho vyšla na konci jako hodná stařenka, které je všechno odpuštěno. Já vidím postavu, která má dobré i špatné vlastnosti a která někdy lidem ublížila. A někdy zase pomohla. A na konci života se snažila všechno uhladit, vysvětlit a omluvit se. Ono někdy už prostě víc udělat nejde.