Dá se napsat space opera o dvě stě padesáti stranách s akcí i přesahem? Dá, Zánik Impéria je toho jasným důkazem. John Scalzi opustil svět Koloniálních válek a vrhl se do nového cyklu s vervou grizzlyho na kokainu, přičemž tentokrát je hodně znát, že si dopředu promyslel, jak vývoj událostí vést a k čemu směřovat. Děj je tak osekaný na nezbytné minimum a příjemně bezprostřední postavy dělají z jinak tradiční hry o trůn rozpadajícího se impéria zábavnou podívanou. Skvělým prvkem je přitom hrozba katastrofy apokalyptických rozměrů, která je stejnou měrou neodvratná, jako neuchopitelná. Autorovou obchodní značkou jsou ovšem živé dialogy a na těch i zde stojí většina atraktivity. Scény s neurvalou Kivou Lagosovou pak patří k těm, jež by si zasloužily souhrnné vydání. Bohužel, nutnost humorné konverzace se dost podepsal na tom, že všichni mluví jak jim zobák narost, což nejvíc ruší především ve společenských kruzích vysoké šlechty. Na druhou stranu možná právě díky tomu mě to celé tak bavilo.

Konecne. Konecne sci fi knizka se vsim a s nicim zbytecnym. To bylo tak, ze jsem precetla cyklus Algor a potom uz jsem nic jineho nez sci fi cist nechtela, ale zaroven jsem nemohla narazit na nic co by me bavilo. Jak kdyz ochutnate neco tak dobreho ze ztratite chut na cokoliv jineho. A az ted, jsem spokojena. Dej knizky byl jednoduse napsan a pritom to bylo uzasne. Chtelo by to dalsi dil.