Červenokabátníci

Měla jsem náladu na nějakou odlehčenou a ne úplně blbou sci-fi, jméno Scalzi je pro takový požadavek ideální. Ovšem "Červenokabátníci" jsou přece jen o něco odlehčenější a blbější, než většina autorových předešlých knih. Když jsem však přijala předlouženou absurditu a přestala se vzpírat způsobu, jakým příběh pracuje s realitou, docela jsem se bavila. Universum "Star Treku" znám jen velmi zběžně, tenhle kult mě minul, přesto pro mě byla Scalziho parodie srozumitelná a úsměvná. Shodou okolností jsem o pár dní později po práci relaxovala u jiného, stejně pitomého sci-fi seriálu, v němž zazněla věta: "To už bysme na sobě rovnou mohli mít červená trička." Nečíst Červenokabátníky, udělala bych jen nechápající: "He?" Ve výsledku dobrý relax s trochou závěrečného sladkobolného filozofování o efektu mávnutí motýlích křídel. No proč ne... 66%

Podobně jako u autorovy prvotiny Agent hvězd, i tentokrát jde o jednoduchou sci-fi grotesku, okouzlující už samotným nápadem. Ten je v jádru jednoduchý, když si bere na paškál „maso do mlejnku“. Tedy poddůstojníky, kteří z nějakého záhadného důvodu musejí být vždy těmi prvními, kteří umřou. A to ať jde o cokoliv - blízká setkání třetího druhu, problém s nestabilním reaktorem, diplomatická mise mezi znepřátelenými rasami apod. Všechno klape dle nepsaných pravidel televizního seriálu, dokud si sami postavy neuvědomí, že tohle kruci rozhodně není v pořádku. O to spíš, že jejich velení pravidelně a úspěšně čelí konfliktům, které by zákonitě měly vyhladit celé civilizace... John Scalzi divoce krouží na rozcestí mezi cílenou parodií na Star Trek a melancholickou space operou, což se v pravdě kloubí dosti komplikovaně. Pro mě tak kniha skončila stranou 248, kdy vrcholí povedená humoreska. Přidané dovětky už byly zbytečné, protože jen stylově rozmělňují něco, co vůbec nebylo třeba rozmělňovat.