Hned jak to šlo, opatřil jsem si nový překlad od Petra Onufera. Pokud jde o Pustou zemi, pokoušel jsem se při prvním čtení odhalit co nejvíc literárních odkazů, ale pochytal jsem toho minimum, nehledě na to, že překladatel ponechal v originále všechny cizojazyčné části (s výjimkou angličtiny, samozřejmě). Němčinou jsem se ještě prokousal, ale francouzštinou a latinou už ne. Zajímalo by mě, zda byl literární rozhled jiných bankovních úředníků (jako byl Eliot) před 100 let podobně rozsáhlý. Vidím, že s výkladem básně mají víceméně podobné problémy všichni a nezbývá tedy, než si sehnat všechny možné materiály (články a přednášky) a zakousnout se do toho pořádně. Zaujalo mě zatím to, jak velký podíl má na Pusté zemi Ezra Pound; ne že by do ní něco připsal, ale hromadu toho vyházel a Eliot to ke svému dobru šmahem akceptoval.

Velmi mě to bavilo. První čtení - nerozumím ničemu, chápu spíše intuitivně a asociačně, ale ten rytmus, ty melodie, ta práce s jazykem, to je velká paráda. Druhé čtení - přerušované, s dohledáváním nejen smyslu poznámek autora, ale také překladu a zdroje všech těch citací, odkazů, útržků z klasických více či méně známých nejen literárních skvostů, banálních seznamů, dětských říkaček... Třetí čtení - nahlas; nejenže se proud slov v různém tempu a rozdílné hlasitosti spojuje jinak než při tom tichém, ale zase se nasvětlují významy, které tam dosud nebyly. Čtvrté čtení - jsem schopná jakési interpretace, nepochybně velmi osobní, která nemusí být "správná" - což je mi ale dost jedno, protože s poezií to tak je: buď se čtenář napojí a něco k němu promluví, nebo se v jeho očích báseň stane jen nesmyslným shlukem náhodných slov... Co se mne týče, další čtení budou následovat.