Tetovaný

Tetovaný překvapil. Nejsem sice fanoušek podobných fantasy, do knihy jsem se začetl jen náhodou, ale originální příběh je zajímavý (až na několik slabších pasáží) a táhne, takže jsem knihu se zájmem dočetl a s klidem ji mohu doporučit.

Motiv démonů, kteří noc co noc ohrožují vše živé, je perfektní a už jen za tohle si u mě Peter V. Brett vysloužil metál. S dějovou osnovou je to však horší. V první řadě mi chyběl ústřední motiv, který by ději udával konkrétní směr. Nějaké Zlo na obzoru, jež hrozí zničit vše živé. Bez toho je to jen sledování tří hrdinů, jak se protloukají přetěžkým životem. Což je druhá věc, co mě iritovala. Autorovi nestačí, že osudy hlavních postav stojí za brokolici, on jim musí neustále přikládat další zvrácené nepravosti. Jenže místo toho, aby to působilo přirozeně, měl jsem často pocit vykalkulované tragiky. A s tím souvisí poslední bod mé obžaloby - nezvládnuté charaktery. Aktéři se vždy chovají podle toho, jak spisovatel aktuálně potřebuje a občas se tak opomíjí logika přirozeného vývoje. Když pak hrdinové v závěru litují pobíjené démony, jen aby ukázali, že morálku mají na výbornou, málem zůstala kniha nedočtena. Vyprávění to shodilo do roviny výchovné telenovely, a to jsem vskutku nečekal.

Z nějakého důvodu jsem si "Tetovaného" v době vydání prdla do škatulky young adult, tedy jako černobílé naivní dílko, na které stará Metla nebude plýtvat minutami ani mentální kapacitou. Ale občas můj ochabující zrak utkvěl na pochvalných komentářích... a proto teď čtete tyto řádky. Úvodní stránky povzbuzovaly můj prvotní dojem: zase jeden malý hajzlík, co má větší koule než jeho táta a ostatní dospěláci. Přesto jsem nad knihou nezlomila hůl, jelikož mi učarovala pochmurná atmosféra. Před patnácti lety mě docela oslovil Shyamalanův film "Vesnice", mnohými poplivaný, leč já si užívala to izolované místo, jehož obyvatelé museli dodržovat různá bezpečnostní pravidla a prapodivné rituály, aby se vyhnuli pozornosti těch, o kterých se nemluví. "Tetovaný" mi v první polovině dopřával podobné pocity, akorát drsnější, hrozba je zcela reálná a nutnost být před soumrakem pod ochranou magických znaků vyvolává patřičnou tíseň. Trochu mi nesedělo, že by stovky let lidi vážně jen seděli na zadku a nesnažili se účinněji postarat o své bezpečí, rozšířit svůj noční prostor... no budiž. Autor dobře promyslel fungování magie, nic třeskutě originálního, ovšem bavilo mě to. Pokusil se také vdechnout život postavám, především trojici hlavních hrdinů, v tomto směru však jeho úspěchy kolísají. Arlen je prostě ten dokonalý drsňák, statečný, odhodlaný, cílevědomý, chytrý, silný, předurčený k velkému trápení i velkým činům. Leesha je vnadná krasavice, inteligentní, hrdá a citlivá, hledající ten správný penis pro svou velevzácnou frndu. Rojer... hm, Rojer je mrštný, umí hrát na housle, má slabý žaludek a pořád ho někdo mlátí. Jeho linie vyprávění byla nejméně výrazná. Všichni se chovají a přemýšlejí tak, jak pan spisovatel zrovna potřebuje, občas bohužel nevěrohodně pitomě. Když se v poslední třetině podaří Arlena přetavit k rozporuplnosti, autor uspokojivý charakterový posun brzy zazdí - jako by se polekal, ať hrdina neztratí sympatie čtenářů a rychle ho lakuje zpět na bílo. Leesha prodělá zkušenost, jaká by ji měla zatvrdit, ale ne, ne, milé děti, ona je hodná, milující, hotová světice, připravená léčit a oplakávat i zaplácnutého komára. Nechci končit negativně, klady tohoto temného fantasy románu převažují nad zápory. S výjimkou určité přímočarosti a otravného moralizování, jak je vlastně to násilí fuj-fuj špatné, byť je obětí zrůda, nejde o četbu pro děti: mnoho krvavých scén, nějaký ten sex a hodně řečí o něm. Stará Metla ochotně připouští, že čas trávený s "Tetovaným" nebyl plýtváním a hodlá v dohledné době upřít svou pozornost na další díly.

Tetovaný překvapil. Nejsem sice fanoušek podobných fantasy, do knihy jsem se začetl jen náhodou, ale originální příběh je zajímavý (až na několik slabších pasáží) a táhne, takže jsem knihu se zájmem dočetl a s klidem ji mohu doporučit.