Tajemný cizinec

Studie lidských slabostí, stvořená tam, kde lidské podmínky neplatí … A lidé, nevědomí, hloupí, s hlavou skloněnou, souží se … a sní! Nechápou, žalostně všední, tu tajemnou moc, jež se slovy nedá vyjádřit. Žijí, zoufale krátce, aby pochopili, svou bezvýznamnost! Píše se rok 1590, od nikoho není požadováno příliš velké vzdělání, vlastně se spíš nedovoluje. Věci se totiž mají tak, že vědění (dle všeobecného mínění) obyčejným lidem spíš nesvědčí, mohlo by totiž probudit nespokojenost s jejich údělem, a ten jim přeci určil bůh, a ten zas nesnáší, aby byl někdo nespokojený s jeho záměry :-). Po světě, jak lidé stále věří, chodí různé tajemné bytosti, takže můžete zažít nečekané setkání se strašidly, čarodějnicemi, kouzelníky, nebo upíry … a ti bloudí světem sem a tam, protože to jsou bytosti osamělé a nešťastné, a chtějí jen, aby si jich někdo všiml … … a tak se stalo, že se tři chlapci kamarádi (jak je u Marka Twaina zvykem), setkají s tajemným cizincem, který v nich vzbuzuje obavy, ale jen trošičku, protože se už nějakou dobu učí, nebát se … „Však znáte to chvění, co člověka skrz naskrz roztřásá, když vidí něco tak podivného, kouzelného, nádherného, že je prostě strašná radost být při tom a dívat se, však víte, jak člověk valí oči …“ Tajemný cizinec všechno viděl, všude byl, a všechno zná a nic nezapomíná … navíc, to, čemu říkáte čas, to má pro něj úplně jiné, na naše poměry obrovské, rozměry, takže mu je něco kolem 16 000 let, … „když se to počítá, jak vy počítáte“. A je na něm dost vidět, že si lidí vůbec, ale vůbec neváží „často by si člověk myslel, že mluví o mouchách“ … jsou pro něj hloupí, nevědomí, všední, domýšliví, choří a slabí, „prostě otrhaná, ubohá, bezcenná cháska“. A přesně tak se v jeho očích uvidíte … jako ztracené a zatracené lidské pokolení, se kterým není třeba mít soucitu … „Neplačte,“ řekl ... „Za nic nestáli.“ Díky čtenářské výzvě člověk občas najde poklady … je to opravdu už spoustu let, co jsem četla Marka Twaina, a tak mě tento poklad, plný etických a morálních otázek, poslední nedokončené dílo, kde na každé stránce narazíte na nějaký ten odkaz, či filozofický podtext, zvlášť potěšil … „Nelze srovnávat, co je nesrovnatelné už svou povahou …“ Přesto si pamatujte, že člověk, i když je muzeum nemocí, domov nečistot, i když dnes přijde a zítra je ten tam, má něco, čeho si i ten, jenž má na všechno spoustu času, ne třeba úplně váží, ale, možná si toho aspoň všimne … člověk má totiž mravní smysl … „Chápeš? Mravní smysl!“ „… co to ten mravní smysl vlastně je? Věděl jsem jenom, jak jsme pyšní, že jej máme …“ A pozor, vše, co se tu seběhlo, … „bylo to divné a krásné“ … je tajemství! Víš co, zkus uvěřit, ... že je to jen sen?

Jěžíši ..... ještě teď mě mrazí ..... (audioknika) Nešlo to zastavit. Poslouchala jsem v jednom kuse. Mravní smysl - tak brutální, tak věčný, tak aktuální ... Skvělý přednes Jana Hartla a Borise Rösnera. Zaslouží si mnohem více hnězd.