Dobrodružství Toma Sawyera

Takže zase povinná četba. Neměla jsem zrovna valná očekávání, když jsem se pustila do téhle knížky. Protože číst o každodenním životě malého kluka… prostě bych si to fakt nevybrala, kdyby to nebylo v té povinné četbě. Což je škoda. Nechápu, že mě označení „povinná četba“ pořád ještě trochu odrazuje. Vždyť tohle bylo dobrý. A spousta další povinné četby je dobrý. Překvapilo mě, že se mi opravdu líbilo číst z pohledu malého kluka. Překvapilo mě, že mě zajímalo, co se bude dít dál, co zase provede. Tom byl skvělý, dobře popsaný. Nebyla tu jen jeho dobrodružství, ale i jeho vnitřní svět. A byl tak bohatý, že jsem si Toma opravdu oblíbila. Ale ještě o trochu víc mě bavil Huck. Což je jedině dobře, protože mám už koupenou i knihu přímo o něm. Zkrátka dostatek vtipu, děje, zajímavého prostředí i postav, ke všemu krátké kapitoly a čtivý styl psaní. I když mi ze začátku chvíli trvalo, než jsem mu přišla na chuť.

No, tím, že jsem to nečetl v dětství, to má asi kapku jiný rozměr, ale je to super čtení. U mě je trochu tendence srovnávat s Pány kluky (filmem), ale časem už je to opravdu úplně jinde. V podstatě dokonalá dobrodružství, která ještě snad zažívala naše generace a dnešní děcka už asi nedocení. Každopádně pobavilo a hybaj do knihobudky. :-)

Neštěstím knih z povinné četby bývá, že se nám mnohdy vyhnou jenom proto, že bývaly právě povinností. (Stejně tak nemám dodnes přečtenou třeba Němcové Babičku.) Toma Sawyera jsem v dětství a mládí prostě nějak minula. Níže zmiňovaný film Páni kluci taky, ale matně si pamatuji na nějaký TV seriál, ze kterého jsem tenkrát ale stejně viděla jen první díl s natíračkou plotu. Takže jsem si až donedávna představovala, že tento příběh bude něco jako Knoflíková válka, jen vyprávění a vzpomínání na klukovská dětská léta. A tak jsem zase na stará kolena prozřela. Byla jsem mile překvapená, že to není příběh pro malé děti, ale spíš pro mládež, že se jedná o dobrodružný a napínavý příběh, že tam jsou dokonce (minispoiler!) mrtvoly – ty jsem tam fakt nečekala. A proto jsem naivně četla příběh jako čtení na dobrou noc našim malejm (9,6 a 4). Ale zvládly jsme to. Co bylo spíš problematičtější – jazyk. Pro mě, jako dospěláka milujícího češtinu, to bylo labůžo. Ale našim holkám (narozeným v cizině, tudíž češtinu majícím jako „druhý“ jazyk) jsem co chvíli musela vysvětlovat nějaké slovo nebo spojení, pro malé děti je to (dle mého názoru) těžší čtení. Do Čtenářské výzvy jsem si Toma Sawyera zařadila pod téma knihy se zajímavou obálkou, protože jsem si koupila vydání z roku 2015 od Omegy a těšila se, že stejně parádní obrázky jako na obálce budou i uvnitř knihy. A to bylo malé zklamání - nejsou.