Šumavský Děs Paměti okultní

Šest více či méně strašidelných příběhů zpříjemnilo svou pochmurností a tajemností minulé sychravé dny. Další jednohubka od vydavatelství Golden Dog mě velice potěšila a zahrála mi na tu správnou notu. Sem tam trochu nejasností, ale to se dá zkousnout. Nejvíc se mi líbila asi poslední povídka - místy dost nechutná :-)

Moje první setkání se Šumavským děsem dopadlo poměrně v poklidu. Slupnul jsem jeho vyprávění jako malinu a docela bych byl rád i za přídavek. Šumavský děs se totiž uvolil a prostřednictvím Václava Votruby odvyprávěl pár duchařských příběhů z prostředí Šumavy. Osobně se mi moc líbilo, jak autor pracuje s nápadem Šumavského děsu, ale i prostředí Šumavy jako takové. Mám rád, když jsou v příbězích známá místa a je ještě lepší, když ta místa osobně znám. Kniha pak vypravuje šest rozličných příběhů, jejichž niterné detaily se sem tam prolínají odvislé dobou, kdy se odehrávají. Tedy nejčastěji asi v první polovině 20. století. Příběhy jsou super. Některé samozřejmě mírně zajímavější než ty ostatní, ale obecně kvalitou hodně podobné. Zaujalo mě, že autor tu pokaždé buduje atmosféru a pak v posledních stránkách to celé docela kulantně ukončí. Tak to má být.

Vedel som o existencii dvoch Šumavských Děsov (2017 – 2018) Václava Votruby, ale dostať sa k tlačeným verziám bolo komplikované a e-booky nečítam. Takže keď sa „trojky“ chopil Golden Dog Martina Štefka, okamžite som objednával a s chuťou som sa do výsledku začítal. Úvod ma jemne schladil, predsa len som čakal viac, našťastie sa zbierka veľmi rýchlo rozbehla vítaným smerom a ponúkla texty, ktorým v súhrne neviem dať „len“ 3*, aj keď k dokonalosti im čo-to chýba. Kniha mi pravdupovediac pripomínala moju vlastnú zbierku Obchádza nás temnota: priamočiare a v dobrom jednoduché hororové texty nemotajúce sa zbytočne okolo horúcej kaše, ale naopak idúce rovno k veci a umiestnené do „nášho“ prostredia (SR, ČR). K tomu komorné, ale účinné zápletky a tak akurát postáv s tým, že niektoré veci sú skvelé a iné mohli byť skvelé, ak by boli trochu detailnejšie rozvedené. Sranda je, že niektoré poviedky končia presne tak, ako budete čakať, inokedy ale budete čakať vec X a danú vec X Votruba spomenie ústami postáv v strede príbehu, takže je vám jasné, že sa to skončí inak, nuž a inokedy sa to skončí „nijako“, čo je však svojím spôsobom tiež zaujímavé a pôsobivé, lebo veď ostatne v živote to predsa tiež tak chodí, nie? Je pravda, že ani najlepšie poviedky nie sú vyložene bez chýb (napr. poviedka nazvaná pôvabne Shnilá nevěsta má našliapnuté na fakt vynikajúci temer folk horor, aby nakoniec pribehla s koncovkou, pri ktorej som sa spýtal: Čože?). Na niektorých miestach autorovi ako keby niečo ušlo (hrdina kosti mŕtveho nenaloží do kufra auta, lebo mu to pripadá ponižujúce a tak ich položí na zadné sedadlo, kde už mu to teda zjavne ponižujúce nepripadá a na tej istej strane si po príchode domov spomenie, že kosti zabudol v aute a pripadá mu to zase ponižujúce, pritom predtým jasne povedal, že mu ponižujúce pripadalo dať ich „len“ do kufra, asi je to blbosť, ale ja si takéto veci všímam). Ale inak neľutujem, že som si knihu kúpil, bola to dobrá a kvalitná jazda, ktorej autor má rád ľudí, vie písať dobré dialógy a ani tvorba atmosféry mu nerobí problém, aj keď pri vytváraní atmosféry ponurých lesov a v nich ponorených dedín mohol predsa len ešte viac zatlačiť na pílu.