Štvanice

Tak trošku groteska, tak trošku sociální komentář, to vše v neotřelém postmoderním provedení. Štvanice je, jak už název napovídá, příběh o pronásledování "nepohodlného" novináře, kterého má antihrdina za každou cenu dostat ze země. Tuto štvanici vypráví Filipenko z více pohledů, v tom hlavním sleduje úpadek a ztrátu zábran samotného antihrdiny, v těch vedlejších dodává celému ději kontext a sem tam přidá nějaký ten detail. Děj sice nijak nepřekvapí, ale poselství má jasné a plyne rychle. Stejně jako Rudý kříž fajn vhled do současné ruské literatury, ale k dokonalosti tomu něco přeci jen chybí.

Procedurální groteska, ze které nejvíce ze všeho běhá mráz po zádech. Detailní popis metod, kterými se současný ruský režim vypořádává s kýmkoliv, kdo se odváží poukázat na nekalé praktiky či korupci mocných. Originální forma, kterou autor navazuje a odkazuje k dlouhé tradici ruské literatury, groteskního zpodobnění traumatických stránek společnosti, zde navíc ještě umocněno formální nápodobou hudební skladby, obsahově pak zcela zásadní kniha, málokde si čtenář udělá takhle kompletní obraz o konkrétních metodách eliminace opozičního novináře (volně lze dosadit jakoukoliv jinou ruskému režimu nepohodlnou osobu, disidenty, opoziční politiky etc.) počínající mediálním lynčem až po naprosto primitivní mafiánské praktiky zahrnující násilí. Českému čtenáři navíc během čtení automaticky naskočí asociace k praktikám komunistické Státní bezpečnosti, které opisovaly stejné schéma (viz třeba akce StB „Asanace“, která začala v roce 1978 - jejím cílem bylo donutit oponenty režimu, především signatáře Charty 77, k vystěhování z Československé socialistické republiky a zahrnovala totožné metody - odposlouchávání, mediální štvavé kampaně ve státní televizi i rozhlase, nezákonné prohlídky bytu a čítající samozřejmě i násilí...). Mrazivé čtení.