Kremulátor

Před mou kanceláří viselo oznámení: „Soudruzi, kteří chtějí bojovat se svou negramotností nebo si ji zvýšit, ať se obrátí na Jurkevičovou.“ Bylo mi jasné, že na hřbitově bude veselo. *** Zasmějte se hned. Protože pokud si knihu přečtete, smích vás asi přejde. Paradoxně není úplně nejdůležitější ani Petr Iljič Něstěrenko, ani zarputilý vyšetřovatel soudruh Křepelka, protože to, co se v knize odehrává, se dělo tisícům lidí, které semlel nejdřív sovětský režim a pak zmiňovaný kremulátor. Snad jen jakási vyšší spravedlnost může být viděna v tom, že ti, kteří udávali, byli v mnoha případech sami udáni a ti, co popravovali, byli sami popraveni. Zmizeli v neznámých hrobech, pokud vůbec nějaké mají. Děsivé je, když si my, kteří jsme v historii naší malé země přece jen byli políbeni nějakým demokratickým zřízením, uvědomíme, že v zemi Velkého Bratra se nic takového nestalo. Lidé jen ze snahy nějak přežít v carském Rusku, přešli do snahy nějak přežít v sovětském Rusku. "Myslím, že jsem byl v prvních letech v nové zemi tak opatrný, že jsem udělal stejnou chybu jako miliony sovětských občanů: nevědomky jsem ze svého syna udělal plamenného komunistu. To je cena za život" říká v knize Něstěrenko. Souhlasím s Rihatamou, že život za takových okolností může zanechat otisk v DNA. Carské Rusko přešlo jen k jiné formě samoděržaví. Myslím, že mnozí carové by bledli závistí, kdyby viděli, kam to dotáhli třeba takoví Kimové. Člověk by se i zasmál tomu, jak materialistické zřízení udělá ze svého vůdce Boha. Ovšem smát se může jen ten, kdo tam nežije. Vzpomínám si na našeho profesora občanské nauky (z níž jsem měla tu drzost maturovat), se kterým jsem diskutovala o absurdnosti Leninova prohlášení, že "svoboda je poznaná nutnost". Ovšem na tom vlastně celá ta ideologie stojí - když vám někdo vezme volbu, vlastně vás tím osvobodí....od možnosti volby. Něstěrenkovy výslechy jsou marným soubojem vzdělaného intelektu s intelektem ambiciózního mozku vymytého ideologií, který směřuje jen ke splnění úkolu. Docela by mě zajímalo, jestli i soudruha Křepelku později někdo podobně vyslýchal. Osobně budu tuhle knihu dostávat z hlavy hodně dlouho, ale pokud to dáte, stojí za přečtení a já ji doporučuji. Není to příběh suchopárný, najdou se i místa, kde se člověk těm absurditám zasměje, záleží, jak to pojmete. A přidám ještě jednu citaci - snad ji nikdo nenazve spojlerem, tím je mnohem víc samotná anotace knihy. Takže: „Něco vám řeknu na rozloučenou, občane veliteli: když padlo rozhodnutí uložit soudruha Lenina do sarkofágu (nebyl zpopelněn jen proto, že v Moskvě tehdy nebylo krematorium), když se rozhodli uchovat ho pro budoucí generace, tak se architekt Melnikov spletl ve výpočtech a špatně vyřízl skleněnou tabuli. Nemusím vám říkat, že nebylo snadné narychlo sehnat v Moskvě náhradu, ale Melnikov to dokázal: pro tak významnou příležitost zkonfiskoval výlohy restaurace Jar.“ „Ale no tak!“ „Je to tak! Takže kdykoli si vzpomenete, že soudruh Lenin leží v mauzoleu, nezapomínejte, že náš velký dělnický vůdce leží jako kapr v akváriu přikrytý okny z bývalého bordelu!“

Vězněná, mučená, vražděná inteligence, zdroj potenciálně nebezpečných myšlenek a obávaných hybatelů změn. Připomíná to s nadsázkou seriál Myšlenky zločince, v sovětském impériu Myšlenky intelektuála/zločince. Spalovač mrtvol a Kremulátor, stroj na spalování již zpopelněných ostatků, mají oproti očekávání naopak spíše málo společného. Vyjma šílených režimů, v nichž a pod jejichž vlivem oba duševní destrukční procesy probíhaly. Vlastně jsem netušila, že nějaký stroj jako kremulátor vůbec existuje. Na rozdíl od bezpočtu zločinů, kterých bylo na území Ruské říše, Ruské republiky, Sovětského svazu zdokumentováno až příliš. Potomek šlechticů, intelektuál Petr Nestěrenko, žil velmi pestrý a zajímavý život, který se odhaluje po jeho zatčení ve funkci ředitele Moskevského krematoria při výsleších na NKVD (centrální orgán SSSR odpovědný za vnitřní bezpečnost, rozuměj rozsáhlé politické represe, zatýkání, deportace, popravy...). Dokud jej v červnu 1941 ve frenetickém honu za domnělými zrádci, trockisty, diverzanty nedostihla paranoidní, vražedná státní mašinérie. Nestěrenko, jak ten literární, tak ten skutečný, přitom byl nejenom obětí zvrhlého systému, ale i jeho součástí v době svého téměř 15tiletého vedení Moskevského krematoria, kdy se smrt druhých stala jen součástí odosobněné, administrativní mašinerie. Prostřednictvím odlidštěného přístupu k člověku, jeho tělu za života i po smrti, se sovětská společnost sama zbavila lidství, morálky, slušnosti i důstojnosti. A dnešní společnost ruská si nese těžkou genetickou zátěž, aniž si to asi dokáže připustit. Nebo nechce. Aby nepřišla o zdravý rozum, který ještě zbyl..? Nebo nezbyl? Určitě ne můj poslední Filipenko, který excelentní formou zpracovává společenské a politické dějiny Běloruska a vůbec postsovětského prostoru posledních desetiletí, v níž rezonují filozofické úvahy a ideje Hannah Arendtové, a její kritika totalitarismu. "I v Sovětském svazu má každý výrobek svou cenu - a každá práce musí být zdaněna. Je třeba pochopit, že na jedné straně je práce Vasilije Michajloviče [Blochina] těžká (někdy musí za jednu noc zastřelit několik set lidí), ale na druhé straně... co je špatného na tom, když jemu nebo jeho ženě nějaký plášť nebo pěkná vesta dobře poslouží? někdy si říkám, proč ten povyk kolem cizích věcí. [...] Kdyby si Blochin mohl všechny ty krásné šaty koupit v obchodě, copak by je svlékal z mrtvol a nosil své ženě?".