Stratení

Freia před sebou měla zářnou budoucnost. Ovšem při nahrávání jejího debutového alba z ničeho nic ztratí hlas. Najednou je všechno na čem tolik pracovala ohroženo. Ví, že když nebude moc zpívat, přijde o svoje fanoušky a když je ztratí bude úplně sama. Harun chce utéct z domova. Jeho rodina od něj očekává určité věci, ale on je nemůže splnit. Snažil se, ale ví, že už tak nemůže dál. Útěk mu momentálně připadá jako jediné řešení, ale přesto váhá. Bojí se nechat všechno a všechny, které miloval za sebou. Nathaniel se svým otcem nikdy neměl obyčejný vztah. Byly spíše jako nejlepší přátelé než jako otec se synem. Brzy to začalo být problém a věci se nevyvinuly zrovna tak, jak měly. A tak je teď Nathaniel v New Yorku, aby v tom všem našel svůj smysl, našel cestu. Když na sebe tahle trojice náhodou narazí v Central parku, nikdo z nich nemá nejmenší tušení, že se jejich životy od základu změní. Gayle Forman už má za sebou několik young adult románů. Většinu z nich jsem četla a oblíbila si je. Proto jsem neváhala a skočila i po její nejnovější knize Nevím kudy kam. Ale i kdyby ji nenapsala tato autorka, nejspíš bych se na ni zaměřila stejně. Její název momentálně totiž perfektně kopíruje mé myšlenky, a tak bych jí určitě dala šanci i kdybych o autorce v životě neslyšela. Do knihy jsem vkládala opravdu velké naděje. Všechny knihy, které jsem od autorky četla se mi zatím moc líbily a byly opravdu originální. Neměla jsem tedy nejmenší důvod věřit, že by to v tomto případě mohlo být jinak. Většina spisovatelů se časem spíš lepší než naopak. Styl psaní mi přišel neskutečně zmatený. Prolíná se tu ich forma a er forma na čemž není nic špatného, ale v tomto případě se to střídá v podstatě náhodně. A tak mě celou dobu, co jsem knihu četla provázel pocit, že je na tom stylu psaní něco podivného. Přestože jsem si přímo neuvědomila, že se tam náhodně střídají dva styly, tak moje mysl zaznamenala, že je něco jinak než obvykle. A přestože mám neobvyklé styly psaní ráda, tak tohle nebyla zrovna nejlepší volba. Spíš mi přišlo, jako kdyby v tom měla autorka zmatek a zapomněla to sjednotit. Jelikož má kniha tři hlavní hrdiny, má i tři dějové linky, které se navzájem prolínají. S tím jsem počítala a vůbec mi to nevadí, ale je docela zarážející, že se pohled hrdinů mění třeba po odstavci. Což je nezvyklé a v jisté fázi už trochu otravné, protože jsem pak měla pocit, že se neposouvám nikam dál. Hodně se mi ale líbí, že kromě příběhů, které se odehrávají právě teď se v některých kapitolách autorka věnuje jejich minulosti a osvětluje tak, co je vlastně dostalo až k tomuto konkrétnímu dni, k jejich setkání. A odhaluje to hezky pomalu, takže skoro až dokonce je každý z hrdinů zahalen tajemstvím. To, co se ale od jejích minulých děl nezměnilo je to, že stále je její styl psaní podbarvený emocemi. A to neskutečnou škálou emocí, díky které člověk při této knihy nemůže zůstat chladný. Emoce, díky kterými se čtenáři můžou spojit s postavami a skutečně jejich život prožívat jsou vždycky to nejlepší a tato kniha není výjimkou. Děj je koncipován opravdu zajímavě, především pak tedy návraty do minulosti všech postav, ale přesto mi v této knize něco chybí. I když o emoce tu opravdu není nouze, v příběhu chybí jiskra. Bez toho je příběh sice pěkný, ale není úžasný. Je pravdou, že ke konci se takový ten nudnější průběh proměnil v akci a v ještě větší nálož emocí, ale pak byl najednou konec, který mě opravdu zarazil. Uznávám, že občas je nejlepší skončit dříve nežli později, ale v tomhle případě by si kniha určitě pár dalších kapitol a pořádný závěr zasloužila. Postavy jsou neskutečně dobře popsané, ať už jejich vnější nebo vnitřní charakteristika či to, co se děje v jejich hlavě, a to je doopravdy skvělé. Člověk má pak pocit, že se s nimi může spojit a zažívat jejich dobrodružství jako by bylo jeho vlastní. Už styl psaní je trochu podivný, i když musím uznat, že špatně se kniha rozhodně nečte. Ale i příběh je pro mě docela zklamáním. Nemůžu říct, že není dobrý, spíš mi přijde, že v žádném případě nedosahuje kvalitou autorčiných předchozích děl, a to je opravdu škoda, protože Gayle Forman to umí mnohem líp. Rozhodně nelituji, že jsem si knihu přečetla, ale pravděpodobně se k ní v budoucnu už nevrátím. Od této autorky jsou mnohem lepší knihy a věřím, že mnohem lepší knihy ještě budou i v budoucnu. Tohle není špatné, ale dle mého názoru je to zatím její nejslabší dílo. Ovšem i tak má v sobě myšlenky a věci, které jsou důležité a stojí za přečtení. Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Euromedia - Yoli.

Dejovo nevnímame len prítomnosť, ale aj sa vraciame do minulosti hlavných hrdinov. Príbeh postupne gradoval a stával sa pre mňa zaujímavejším. Zmena v postupe bola zakaždým nepatrná. Gayle Forman píše knihy, nad ktorými sa musíme zamyslieť, inak by nemalo význam ich čítať. Nemusia to byť niekoľko sto stranové romány, všetko dokáže vystihnúť na správnom počte strán. Na zbytočné omáčky, ktoré zbytočne predlžujú dej, zabudnite. Práve preto necháva niektoré situácie nedoriešené, čo automaticky spúšťa moju nekonečnú fantáziu. Osobne nemám rada otvorené veci, ale niekedy je lepšie domyslieť si, než keby niečo dopadlo proti môjmu presvedčeniu. Gayle si tým pádom k sebe pripúta rôzne cieľové skupiny čitateľov. Čo vám poviem, vie to s nami dobre. Teraz by som však zniesla pár strán navyše. Pokojne aj viac kníh. Tak veľmi si dobre všetko rozplánovala, že sa poistila, keby ju opustila múza. Vyprofilovala si jednotlivé charaktery a oslovila čitateľov, ktorí sa v hlavných hrdinoch dokážu nájsť. Aj napriek prepracovanosti tých najmenších detailov mi táto kniha prišla ako keby bez duše. Uverila som jej všetko, to áno. Ak ju však porovnám s ostatnými, niečo mi v nej chýbalo. Stratení odhaľujú životné príbehy, riešime problematiku fyzických rozdielov, homosexuálnov, náboženského vierovyznania, čo je super, že sa o tom čoraz viac hovorí. Myslím si však, že menej je niekedy viac. Nemusíme sa zameriavať na detaily, aby sme porozumeli celkovému významu odkazovaného posolstva. Najmä nie, ak má kniha 248 strán.