Strasserova žena

Tento nepříliš obsáhlý román připomíná spíše jakési podobenství - o tom, že pokud děláme zbytečné věci, většinou ani nevíme, proč. Nejdůležitějším motivem je zde zoufalá snaha o splnění zadaného úkolu, jenž však ve své podstatě postrádá smysl: je jím stavba mostu, který má propojit dva naprosto odlišné světy v bohem zapomenuté pustině. Sysifovský úděl bez naplnění. Jde o náročnou četbu: neustále se střídají časy a místa dění, prolínají se mluvčí a jejich světy, er-formu náhle střídá ich-forma, autor v ději přeskakuje a hopká jako zajíc v poli přes řádky. Hlavními postavami jsou Hilde, její muž Strasser a jeho pomocník Janos. Vzájemný vztah postav je nejasný, nevyřčený - vše se odehrává v jakési podivné mlze. Každý z nich v mysli podniká exkurze do minulosti, všichni v podstatě žijí jen ze vzpomínek. Oba muži utekli před válkou, Janos si z ní navíc odnáší vlastní traumata, není schopen běžné komunikace ani citu, drží si od všeho chladný odstup. Strasser je vylíčen jako silně negativní postava: alkoholik se sklony k bezdůvodné agresi, postupně propadající šílenství, a mezi nimi se pohybuje Hilde, křehká žena, žijící v minulosti. Svět obou manželů je úplně jiný než ten, který opustili - stali se "emigranty", věčnými cizinci, bez schopnosti zakořenit, uzamčeni v kobce svých vzpomínek, k jejímž dveřím marně hledají klíč. Proti nim stojí domorodci, ztělesnění tilem a stařenou Eduviges - jejich zcela odlišná mentalita a způsob myšlení, kdy stále žijí svými rituály, obřady a pověrami. Zajímavé dílo s existenciálními prvky, při jehož četbě se mi vybavily aluze na knihy "Most přes řeku Kwai" a "Úzká cesta na daleký sever", jež nabízejí podobné téma. "Nikdo, snad ani má ubohá teta Edith, nedokáže pochopit naše rozhodnutí odcestovat a zůstat tady, v kraji, jejž považují za vzdálený a vybájený, aniž by nám to řekli. Nikdo nechápe, proč jsme sem přijeli stavět most. Na co most a kde?, táží se. Ptají se mě, zda jsme se raději neměli smířit se zkázou a porážkou tam, místo toho, abychom se je s tak velkým zármutkem vydali hledat sem a nakonec je tu i našli. Zda jsme raději neměli postavit tam to, co hodláme postavit tady, v téhle daleké zemi bez hranic. Most, který nic nespojuje, v kraji, o němž ani nemůžeme tvrdit, že je poslední hranicí." "Strachuji se, že už neexistuji, že ve třiceti letech už nejsem, nebo že mi třicet let už bude navždy a nikdo se to nedozví, neboť tahle země se táhne do bezmezných končin a nic se už nedá vrátit zpět." "Je tenhle most, stavba tohoto mostu, předem prohraná záležitost, pouhá silácká výzva několika mužů, kteří už nemají co ztratit, neboť už stejně všechno ztratili, zatímco je při tom my ostatní pozorujeme?" "Proč ten most stavíme, když všichni tvrdí, že nikam nepovede? Vykonávají svou práci jako rituál. Vědí, co musí každý den udělat, ale přesto toho nedbají a na žádném dalším dni jim nezáleží."

Dobrý komorní příběh dvou mužů a jedné ženy. Má to takový melancholicko-baladický styl. Často krátké odstavce a ne příliš srozumitelný děj, nebo spíš situace, které jsou nahlíženy jen v náznaku. V té nedořečenosti, atmosféře a náznaku mi to připomnělo Saera a jeho román Příležitost. Tizón je ale úsečnější.