Strakáč a Tioni

Malé, nijak podstatné zklamání v tomto příběhu pro mě představuje písmo. Když knihu budou číst rodiče svým potomkům, nebo učitelky ve školce dětem, nemám námitek. Ale jakmile si knihu vezme začínající čtenář, zvládne ten písemný konglomerát? A když ho zvládne, nezamotá mu hlavinku? Text není napsán ani malými tiskacími, ani malými psacími písmeny. Ovšem není ani velkými tiskacími, natožpak velkými psacími písmeny. Je to takový zvláštní (a pro mě nelogický) mix nevázaného obojího písma. Někde se děti učí psát písmem comenia script, někde pokračují v klasickém psacím písmu. V obou případech rozlišují velká a malá písmena, jenže tady to tak není. Ano, myšlenka je skvělá, jenže já jsem se zasekla právě na onom provedení. Ale možná je to právě jen a jen můj problém - uvidím, co mi na to řeknou naši prvňáčci.

Příběh o jinakosti. O smutku, osamění, ale také přátelství a humoru. Lidi neberme se tak vážně a naučme to i svoje děti.