Malé, nijak podstatné zklamání v tomto příběhu pro mě představuje písmo. Když knihu budou číst rodiče svým potomkům, nebo učitelky ve školce dětem, nemám námitek. Ale jakmile si knihu vezme začínající čtenář, zvládne ten písemný konglomerát? A když ho zvládne, nezamotá mu hlavinku? Text není napsán ani malými tiskacími, ani malými psacími písmeny. Ovšem není ani velkými tiskacími, natožpak velkými psacími písmeny. Je to takový zvláštní (a pro mě nelogický) mix nevázaného obojího písma. Někde se děti učí psát písmem comenia script, někde pokračují v klasickém psacím písmu. V obou případech rozlišují velká a malá písmena, jenže tady to tak není. Ano, myšlenka je skvělá, jenže já jsem se zasekla právě na onom provedení. Ale možná je to právě jen a jen můj problém - uvidím, co mi na to řeknou naši prvňáčci.

Chytře zachycuje východisko z leckteré nepříjemné sociální situace: zapojení sebevědomí a nadhledu. Tohle kouzlo opravdu funguje. Chytit tu šťastnou chvíli uvolnění, kdy jsem sám se sebou v pohodě, za pačesy. A užít si ji. Protože když člověka nepřijímají ostatní, pořád ještě může přijmout sám sebe. A ano, jasně, že se to pak projeví i v postoji ostatních, ale to v tu chvíli není nejdůležitější. Knížka podle mě může být dobrý dílek ve skládačce terapie dětského outsidera. A věřím, že funguje i jako prevence. Na příkladu Strakáče dítě nahlédne do tématu sociálního vyloučení a trochu si ji prožije a promyslí ještě dřív, než se s něčím takovým setká v realitě a samo se ocitne v jedné nebo druhé roli: mezi většinou nebo jako odmítaný outsider.