Objednávka

Doprava zdarma pro všechny objednávky přes Zásilkovnu až do 19. 6. 

Starý kraj
Tištěná kniha

82 % (284 Hodnocení)

Starý kraj

82 % (284 Hodnocení)

Tištěná kniha - vázaná s laminovaným potahem

rok vydání 2016

211 Kč

Běžná cena 289 Kč

Ušetříte 78 Kč

Vyprodáno

Podrobnosti

  • Nakladatel
  • Kategorie
  • Výška
    • 208.00 mm
  • Šířka
    • 134.00 mm
  • Hloubka
    • 26.00 mm
  • Hmotnost
    • 0.35 kg
  • Jazyk
    • čeština
  • Počet stránek
    • 264
  • Typ vazby
    • vázaná s laminovaným potahem
  • Ean
    • 9788074915888
  • ISBN
    • 9788074915888

O knize

Pětiletá Vera, „polské děcko“, uprchla se svou matkou v roce 1945 z východního Pruska na sever Německa do regionu Altes Land. Útočiště našly na starém statku. Vera se ve velkém, chladném selském stavení celý život cítila jako cizinka, ale přesto ho nikdy nedokázala opustit. O šedesát let později se jí přede dveřmi...
Pětiletá Vera, „polské děcko“, uprchla se svou matkou v roce 1945 z východního Pruska na sever Německa do regionu Altes Land. Útočiště našly na starém statku. Vera se ve velkém, chladném selském stavení celý život cítila jako cizinka, ale přesto ho nikdy nedokázala opustit. O šedesát let později se jí přede dveřmi nečekaně objeví neteř...
Pětiletá Vera, „polské děcko“, uprchla se svou matkou v roce 1945 z východního Pruska na sever Německa do regionu Altes Land. Útočiště našly na starém statku. Vera se ve velkém, chladném selském stavení celý život cítila jako cizinka, ale přesto ho nikdy nedokázala opustit. O šedesát let později se jí přede dveřmi nečekaně objeví neteř Anna. Utekla i se svým malým synem z předměstí Hamburku, kde ctižádostiví ekorodiče svoje děti nosí ulicemi jako trofeje — a kde se Annin muž zamiloval do jiné. Vera a Anna se vůbec neznají, přesto mají společného víc, než tuší. Dörte Hansenové je vlastní bystré oko a suchý humor, v této knize vypráví příběh dvou samotářek, které nečekaně najdou něco, co neměly: rodinu.

Hodnocení z největšího nezávislého čtenářského portálu

Ve spolupráci s Databazeknih.cz

82%

(284 Hodnocení)

Online knihkupectví Palmknihy vám jako jediný e-shop přináší nezávislé čtenářské recenze a hodnocení oblíbeného portálu Databazeknih.cz 

Populární hodnocení

22.9.2020

88

"Tento dům je můj, a přece není můj. Ten, kdo přijde po mně, ho také prohlásí za svůj" To byla první věta v dolnoněmčině na štítu domu, se kterou se pětiletá Vera setkala, když ji sem na statek ve Starém kraji přivedla za ruku její matka. Obě přišly s ostatními uprchlíky z Východního Pruska a tady měly žít. Je to lidský příběh, který je psán poutavou formou, místy prokmitne i trošku humoru třeba na...
"Tento dům je můj, a přece není můj. Ten, kdo přijde po mně, ho také prohlásí za svůj" To byla první věta v dolnoněmčině na štítu domu, se kterou se pětiletá Vera...
"Tento dům je můj, a přece není můj. Ten, kdo přijde po mně, ho také prohlásí za svůj" To byla první věta v dolnoněmčině na štítu domu, se kterou se pětiletá Vera setkala, když ji sem na statek ve Starém kraji přivedla za ruku její matka. Obě přišly s ostatními uprchlíky z Východního Pruska a tady měly žít. Je to lidský příběh, který je psán poutavou formou, místy prokmitne i trošku humoru třeba na téma bio- , a pak jsou zase smutné pasáže, kdy Vera vzpomíná na hrůzy, které zažila v dětství. V tomto domě zůstává bydlet sama až do svého stáří, kdy se k ní nastěhuje její neteř s malým synem a obě osamělé ženy spolu začínají žít. Dokonale se spisovatelce povedlo předvést, jak žijí, jedí a vychovávají děti lidé na vesnici a jaký je naprosto jiný přístup k dětem a životu ve městech. Čtení je příjemné, také díky krátkým větám dobře ubíhá. Je o lidské osamělosti, o lidech zlomených válkou, ale také o lidech silných, kteří se nevzdávají.
Číst více Číst více
3.2.2020

69

Je hodně způsobů, jak psát o problémech, které vyvstávají z toho, že my, lidé, jsme tvorové společenští, tedy, sdružující se v různorodých společenstvích. No, a nejvíc problémů pak vyplývá z toho, když někdo „nedrží basu“ a rozhodne se žít po svém, a stačí, že to je třeba jen trochu jinak, než jak se všeobecně pokládá za „správné“, a navíc, těch způsobů, co je pokládáno za správné, je taky asi milion a...
Je hodně způsobů, jak psát o problémech, které vyvstávají z toho, že my, lidé, jsme tvorové společenští, tedy, sdružující se v různorodých společenstvích. No, a...
Je hodně způsobů, jak psát o problémech, které vyvstávají z toho, že my, lidé, jsme tvorové společenští, tedy, sdružující se v různorodých společenstvích. No, a nejvíc problémů pak vyplývá z toho, když někdo „nedrží basu“ a rozhodne se žít po svém, a stačí, že to je třeba jen trochu jinak, než jak se všeobecně pokládá za „správné“, a navíc, těch způsobů, co je pokládáno za správné, je taky asi milion a jeden, a velmi se liší nejen časem ale i místem, lokalitou, kde se právě nacházíte. Dörte Hansenová si vybrala vlastní, osobitou, autorskou cestu a vydala se po ní, prochází Starým krajem … … „Annu napadlo, že ten kraj zná jen v létě. Krajina ve své chladné nahotě se jí nyní odhalila úplně … pohlédla na ovocné stromy, které stály v těžké zemi, jako vojáci v nekonečných řadách a mezi nimi pevně zamrzlá naplavená zem. Hluboké brázdy od traktoru plné dešťové vody, která se proměnila v bílý led. Obrovští draví ptáci … posedávali po větvích … příkopy byly pokryté rozcuchanou prořídlou trávou, krajina bez barvy“, … zprostředkovává nám tak jeho obraz krásně poetickým a trochu zádumčivě melancholickým způsobem. Je to totiž kraj starých selských usedlostí, který už svým názvem evokuje dodržování starých tradic, způsobu života, založeného na tvrdé práci. A tak je příběh, který Dörte vypráví, příběhem o … potkávání se, ale možná ještě víc o míjení se … starého a nového, tradic s cool trendy, lpění na starých postupech s novými moderními myšlenkami. Není to zrovna veselé vyprávění, je to spíš takové povzdychnutí, ze kterého je, jako jemný podtón, cítit i určitá bezradnost, přesně taková, jakou je možné vystopovat všude kolem, jen se občas schovává za drsná slova, tvrdé výzvy, ostrý křik a silná gesta, v tomhle příběhu je ale nenajdete, v tomhle příběhu, jsou všechny ty obavy pečlivě „obalené“ do příjemných slov, aby neranily, neřezaly a nebolely, přesto tam jsou, a jsou zvláštně zneklidňující … určitými výzvami, které, jak víme, a nechceme si přiznat, na nás čekají, nevyhneme se jim, a bude těžké, najít nějakou, řekněme přiměřenost, zvlášť, když všude kolem můžeme dnes a denně vidět, jak obě „strany“ mají klapky na očích a tvrdošíjně trvají na té své „pravdě“ … cestě, směru, myšlence … a o nějakém kompromisu, natož „prolnutí“ zatím nemůže být ani řeč. Na téhle cestě vás budou provázet „osamělé duše“, Anna a Vera, ještě spíš by se dalo říct, solitéry (pozn. solitér - v zahradní architektuře pojem pro strom přirozeně rostoucí osamoceně), protože to přesně ony jsou, přirozeně osamocené, nezařaditelné, nespoutané tradicemi (v případě Very), ani novodobými trendy (v případě Anny), pro obě pak nespoutané konvencemi společnosti, žijící své životy tak, jak se samy rozhodly? … asi spíš by se takhle nerozhodly, takže spíš tak, jak nejlépe, za daných okolností, dokázaly … … „příroda zase pomalu přicházela k sobě, jako pacient, který se probouzel z dlouhého kómatu, byla ještě bledá a zesláblá … půda vypadala uplakaně a stromy se třásly zimou, kapala z nich voda, ale na větvích už rašily pupeny … když člověk přitiskl ucho na kmen, bylo slyšet šumění vody „proud mízy“ … Heinrich z keřů růží sejmul jutové pytle, vypadalo to, jako by jim po dlouhé, skličující zimě, udělil milost …“.
Číst více Číst více

Další knihy od autorů

Verze vašeho prohlížeče je zastaralá!

a může vykazovat chyby v průběhu nákupu či v samotném zobrazení.
Pro nerušený nákup aktualizujte váš prohlížeč na nejnovější verzi nebo zvolte jiný prohlížeč.

Otevřít v Microsoft Edge Přesto pokračovat