Splín arcibiskupa Kohna

shoduju se ve všem se čtenářkou Ventimiglia: Kamen napsal výborný historický román z doby rakousko-uherské monarchie, v němž zúročil mnoho poznatků ze svých dřívějších prací vztahujících se k první světové válce a moravskému místopisu, věrohodně propojuje skutečné události s fabulovaným příběhem v širokém rámci tehdejšího společenského, politického, církevního i kulturního kontextu - a kdyby knihu tvořily právě jen oddíly nazvané Hráči, byl bych čtenářsky plně spokojen... bohužel tato vyprávěcí linie je prokládána druhou (Pátrači), odehrávající se v současnosti, je to jakási klišovitá danbrownovka, v níž stárnoucí novinář Petr Kříž (autobio?) a mladičká studentka Adéla rozkrývají tajemství "Hráčů", a navíc příšerně blbě napsaná: obě postavy neustále někam chodí nebo jezdí, aby tam na první dobrou získaly všechny potřebné indicie, které do sebe řetězovitě zapadají a hned z nich lze vyvodit relevantní závěry, a při tom si o tom spolu povídají - respektive jde o dva monology odborníků na cokoliv, jejichž prostřednictvím mají být čtenáři předány potřebné informace (au!) = copak se spolu vědci stejného zaměření baví tak, jako by si navzájem předčítali rozsáhlé pasáže z odborných referátů? Kamen se zjevně pokoušel o "přirozený" hovorový jazyk: proč ale Moraváci hovoří podivnou obecnou češtinou s "pražskými" koncovkami a vedlejší věty uvozují zájmenem jenž? kromě nadbytku mott, o jejichž funkci ví zřejmě jen autor, je závěr zbytečně překombinovaný, doslovný a epizodické linky násilně dotahované, škoda, méně je někdy více

Spousta zajímavých informací a souvislostí: aha momenty a "to si musím ověřit!". Ale: naprosto nepřitažlivé a ploché hlavní postavy, které vždycky někam jedou, něco dobrého snědí a vedou přitom řeči, které jim nevěřím (dokonce jsem si nezapamatovala ani jejich jména, není mi ani jasné, proč vlastně provádějí svoje pátrání, co je k tomu skutečně motivuje; ledaže by Petr - jméno už jsem si zjistila - chtěl prostřednictvím pátrání mladou dívku okouzlit). Škoda, části označené jako Hráči jsem hltala, Pátrače jsem stěží přežívala. Velmi mě zaujala linka s Macharem (a je to zábavné i k zamyšlení).