Spisy I Fikce, Alef

Borgese miluju, ale přitom mě zneklidňuje a štve. Myslím si, že opravdu poctivý čtenář s ním musí chtě nechtě zápasit, protože nikdy neprohlédne všechny vrstvy a na okraj všech významů. V jeho textech je i zvláštní napětí mezi suchopárnou, akademickou papírovostí a živelnou, odpoutanou imaginací. Jsou to texty na celý život, k opakovanému vracení se. Nikdy, právě tak jako obraz v zrcadle, nejsou a nebudou stejné.

Borges. Zmiňovalo se o něm tolik lidí, od mých oblíbených autorů, kteří ho drželi v posvátné úctě, na piedestalu - to mě samozřejmě nepřimělo mít od něj přemrštěná očekávání, k jeho textům jsem přistoupil s hlavou otevřenou k jakýmkoliv novým poznáním. Jenže ono čím dál častěji to "to musíš přečíst" pro mě končí "kdybych tohle celý život ignoroval, vlastně bych o nic nepřišel a možná si tím i prokázal službu, protože bych ve své hlavě dumal, o čem že ta kniha asi je" (což by mystérium okolo ní učinilo můj život o tolik bohatší). Samozřejmě, je to komplexní, co do odkazů a hledání jednotlivých významů a člověk toho motýla nechytí, ale při vší úctě, že dokážu udělat komplikovanej text pro mě nic neznamená (to je jako dokázat uvařit večeři, co není k jídlu). Borges oslepl a jeho texty jsou toho v mnohém odrazem, člověk, co tráví hodně času ve své hlavě. Samozřejmě byl nesmírně inteligentní, asi nejvíc mě zaujal v rozhovoru s Williamem F. Buckleym Jr., kde hodně mluvil o svojí tvorbě, kterou sám příliš v oblibě neměl... zaujal mě jako člověk, jazykovědec, historik a vzdělanec, skvělý profesor pro studenty literatury, ale ne jako spisovatel. Vnímám psaní jinak a Borges v tomhle smyslu zkrátka není pro mě.