Solanin 1

Začínám zjišťovat, že civilnější manga mi sedne mnohem víc, než jakékoliv nastylizované dobrodružství z různých končin vesmíru. Tedy ne, že by Inio Asano byl úplně jednoduchým autorem, protože než své hrdiny rozhýbá k nějakému činu, jste už prakticky na konci knihy. Na druhou stranu mu nelze upřít fantastický cit pro vykreslení vnitřních pochodů mladých dospělých, kteří po dětství plném úžasu najednou zjišťují, jak fádní život ve skutečnosti umí být. Především kolik nároků na ně má, ať už společenských, občanských nebo etických. A třebaže se hezky poslouchá, jak má člověk jít za svým snem, realita vás umí hezky rychle vrátit nohama na zem a to často fackou hodnou Heleny Růžičkové. Popravdě řečeno, Solanin je v mnoha ohledech nebezpečný komiks. Protože se velmi snadno ztotožníte s hrdiny a začnete nad životem přemýšlet stejně jako oni, což vede k depresivním úvahám o vlastní budoucnosti. Přesto nejde o prvoplánově skličující obraz světa kolem nás, což celé čtení dělá ještě návykovějším.

Asanova výstižně nakreslená a napsaná deprese o "radostech" dospívání, kdy už si uvědomujete, že musíte se svým životem něco dělat, jinak skončíte pod mostem. A ti, co se nechtějí vzdát svých snů a zařadit se do společnosti, jako je třeba ta japonská, tak velmi tvrdě obvykle narazí... Už tak drsnou zpověď ještě zhudebnili Asian Kung-Fu Generation v roce 2010 s písní Soranin (ソラニン ). Najdete ji na albu Magic Disk.