„Řekli mu, že opravdová láska trvá navždy. Říkali pravdu. Bylo úplně zbytečné se jí snažit zbavit. Jenže mu neřekli, že člověka vysaje až do morku kostí, ta opravdová láska, když v něm zakoření a už ho nepustí.“ Úvodem bych zmínila, že se nejedná o fantasy, k čemuž anotace trochu navádí, ale o contemporary román. Slzotvůrce je o nalezení cesty dvou mladých lidí, o čisté a trpké lásce, o traumatech fyzických a především psychických, o hledání vlastní identity, domova, o vyrovnání se s bolestivou minulostí, na které lze vystavit lepší zítřky. Děj plyne velice pozvolna, není tu žádná velkolepá akce ani překvapivé zvraty, ale ta psychologická rovina příběhu je natolik silná, bolestivá a krásná zároveň, že převálcuje cokoliv jiného. Je to dojemný melancholický příběh se spoustou životní moudrosti, který nutí k zamyšlení. Silně mě pohádka dvou utrápených duši z dětského domova Niky a Rigera zasáhla.. Určitě to nesedne každému, ale já si tento příběh budu dlouho pamatovat! Doporučuju. „Mýty vyprávějí minulost. Legendy nám ukazují pravdu o naší přítomnosti. A pohádky... Ty jsou pro budoucnost. Pohádky existují, ale jsou jen pro několik málo vyvolených. Pro ty nejšťastnější. Pohádky jsou pro ty, co si to zaslouží. Ostatní jsou odsouzeni doufat ve šťastný konec, který nikdy nepřijde.“

... plakať je ľudské. Plakať znamená cítiť a na tom nie je nič zlé. Nie je nič zlé na tom sa zrútiť a poriadne sa vyplakať. Neznamená to, že sme slabí, znamená to, že žijeme, že naše srdce bije, strachuje sa, horí citmi. Nemusíme sa báť, keď sa cítime nedokonalí. To sme všetci a rozprávky existujú aj pre tých, ktorí si myslia, že si ich nezaslúžia, i pre tých, ktorí sa cítia byť príliš iní a nedobrí, než aby mohli dúfať v šťastný koniec. Hľadajte ich. Hľadajte rozprávky... Táto kniha je nádherná paleta farieb z citov a emócií. A budete plakať!