Skutečný příběh autorky,která se jako samoživitelka probíjí životem s malou dcerkou .... Kupodivu nenachází zázemí u své matky - ani u otce dítěte, a tak se její život stává přežíváním ze dne na den .... Přesto se jí podaří vytvořit pouto se svou dcerkou - a nakonec si splní i svůj sen .... Nikdy to nevzdej, pokud máš pro koho žít .... A v závěru poděkování : ..... děkuji, že jste se ke mně připojili na této cestě ....že jdete vedle mne ....

Ani ve snu by mě nenapadlo, jak tvrdě se životem v USA probíjejí svobodné matky! Žádné úlevy a když nepomůže nikdo z rodiny, když je otcem psychopat, pak nezbývá, než dřít a dřít. Poměry, ve kterých ta máma s Miou žily, jsou až neskutečné. Nulový prostor, plísně, logicky věčně nemocné a neléčené obě dvě. Zážitek z chirurgického zákroku v oušku té malé svědčí o nepředstavitelné lékařské péči, kdy klidně zoperují nemocné dítě a po operaci ho hned propustí do domácí léčby. Taky se divím tomu, že tak nevyrovnaný otec jako byl Jamie, který obě dvě před narozením Mii nenáviděl, tolik stál o střídavou péči! Vždyť bylo o strach ji jemu svěřovat. Vlastně jsem se ani nedočetla, jak ta jeho péče vypadala. Podle mě ji používal k tomu, aby Stephanii psychicky týral a držel ji v hrsti. Práce, kterou ona vykonávala, byla nad pomyšlení vyčerpávající. Kvůli penězům, aby se udržela nad vodou, přemáhala bolesti těla, neodmítala žádný úklid ba hledala ještě i další. Líbilo se mi, jak si domy, ve kterých pracovala, pro sebe pojmenovala. Nebyla to neosobní práce, i kvůli tomu ji možná i vydržela. Že se nepoddala a špatné podmínky ji nezlomily, svědčí o obrovské vůli. I když měla minimum času pro dcerku, nic pro ni nebylo těžké, aby se jí věnovala naplno. I za cenu dalších obětí. Při té bídě se nevzdávala svých snů - žít ve vysněné Missoule a vystudovat tvůrčí psaní. Shrnuto - nečekala jsem něco takového, upřímnost, při skromnosti autorky takové velké hrdinství. Čte se to výborně a pohled do této stránky americké společnosti je hodně poučný.